Degeneruju


Všechno, co mě za normálních okolností pouze udivuje a nad čím jenom nevěřícně zakroutím hlavou, mě včera vytáčelo. Stačila jenom cesta pro prvňáka - v novinovém stánku u školy ve výloze pornočasopis s dvěma pány na titulní straně. Ženská, která ve škole při čekání na své vnouče zasedla svojí zadnicí rovnou dvě židle. Zástupkyně ředitelky, která kolem mě prošla s výrazem, jako kdyby měla kořeny přinejmenším v královské rodině. Smradi, co prásknou do bláta růžovou školní tašku a oblečení, které na sebe potom postupně navlíknou. Sklopila jsem hlavu, prvňáčka čapla za ruku, nekoukala nalevo ani napravo a spěchala domů tak rychle, jak jen to šlo, abych z toho vztekání ještě nedostala infarkt. Doma mě vytočila už jen hračka z časopisu pro děti, která se jmenuje bonbonky s překvapením. To "překvapení" spočívá v tom, že si otevřete přiloženou "jako tubu na bonbony" a vylítne na vás špunt na pérku. To deseticentimetrové pérko ale nebylo nijak připevněné, takže mi málem (díky Bohu za brejle) vypíchlo oko. HA HA HA hračka letěla do koše.

A proč to podráždění? Měla jsem na sebe vztek a moje já to pak tímhle způsobem řeší. Už delší dobu pozoruju, že dávám věci, které mají léta svoje místo, z nepochopitelných důvodů jinam. A samozřejmě si to nepamatuju, takže dost času pak trávím jejich hledáním. To, že ráno osladím kafe dvakrát, nebo že ho zaleju studenou vodou, protože nezapnu konvici, to je taky kapitola sama pro sebe. Tohle všechno jsem ale přisuzovala kolotoči kolem dětí. Jenže včera se mi v bance stalo něco, co mě opravdu vyděsilo. Zapomněla jsem datum. Kdybych stála u přepážky, probíhalo by to asi takhle:

"Prosím Vás, jaké je datum?"
"Patnáctého února."
"To vím, ale jaký je rok?"

Ještě, že jsem stála u sběrného boxu. Já si opravdu nemohla vzpomenout, co je za rok. Stála jsem tam jako idiot a nakonec rezignovala, musela jsem vyndat telefon a podívat se, abych ho na příkaz mohla dopsat.
Asi si řeknete, no a? To se stane... Znáte ten blbej pocit, že něco není v pořádku a ono opravdu není? Tak já ho mám. Jestli se to bude opakovat, budu s tím muset asi něco dělat. Nenechám si přece vyžrat mozkovnu nějakou potvorou...

20 komentářů:

  1. Zlatíčko, to je únava. Jestli tě to potěší, mně se to stává taky... Dokonce jsem si nemohla rychle vzpomenout, kolik je mi vlastně let. Tragické... Musela jsem si spočítat roky. Děsné!

    OdpovědětVymazat
  2. Taky jsem občas trochu vypnutá nebo přepnutá... Udělej si na sebe víc času!

    OdpovědětVymazat
  3. To se stává. Já se zase skoro vždycky zamyslím, když se mě někdo táže na věk mě, mých dětí, manžela, rodičů. Ale když ono se to každou chvilku mění, podobně jako ten letopočet.

    OdpovědětVymazat
  4. [1]:[2]: Je pravda, že už jsem několik nocí skoro nespala, jednomu rostou zuby a druhý je nemocný a že jsem na ně pár dní úplně sama, ale necítím se unavená. Naopak, nějak mě to dobíjí a i ten čas pro sebe si udělám, dokonce zase tvořím a hodně mě to baví...

    OdpovědětVymazat
  5. a jednu stranu som sa pobavila na druhu si o teba zacinam robit starosti..

    OdpovědětVymazat
  6. Neblbni, na Alzheimera máš ještě času dost.

    OdpovědětVymazat
  7. [3]: Kerrio, to bývá u žen časté, že si nemohou vzpomenout na svůj skutečný věk. To není žádná nemoc.

    OdpovědětVymazat
  8. [5]:Tak tohle mě pobavilo. Protože taky podobnou situaci znám, mám slovo takřka na jazyku a ne a ne vypadnout. A přitom jde o notoricky známé věci a jména, třeba se bavíme o filmech a hercích.

    OdpovědětVymazat
  9. myslím že tohle zná každý, občas jsou dny takzvaně blbec štve nás i ta největší blbost, moc dobře to znám ještěže jsou i dny kdy je tomu přesně naopak a nic nás jen tak nerozhodí!:)

    OdpovědětVymazat
  10. [5]: No jak si to tak pročítám, je nás víc, docela se mi ulevilo... :)

    OdpovědětVymazat
  11. Janinko, buď úplně klidná. Já si osladím kafe i tři krát, ptám se Markéty, jestli už jsem kouřil a asi deset krát denně hledám mobil. S výpadky slov se to taky stává. Byl jsem na školení, kde do nás 4 hodiny hustili informace o léčebném potravinovém doplňku nazvaném Colostrum. Když jsem ze školení odjížděl, za nic na světě jsem si nevzpomněl, jak se ten doplněk jmenuje.

    OdpovědětVymazat
  12. [12]: Néééé, děti jsou moje všechno, ale dvě úplně stačí!

    OdpovědětVymazat
  13. Ale tohle je klasika. Taky mi to 2011 nejde na formulář úplně automaticky. A u toho sběrného boxu je vždycky razítko s nastaveným datumem. Loni jsem měl taky hezký problém. Neuměl jsem se podepsat. Prostě jsem v bance měl provést asi 6 podpisů a každý byl jiný. A to tak, že se to bankéřce nelíbilo. Tak jsem jí řekl, že si to musím přes víkend natrénovat. A do banky jsem šel znovu v pondělí.

    OdpovědětVymazat
  14. [16]: Možná to je taky tím, že nechodím do práce a nepíšu sto datumů denně . A ty podpisy... no to je klasika zase u mně.

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuju za návštěvu v Kafekoutku

    OdpovědětVymazat
  16. [19]: Brýle jsou vskutku někdy výhodou. Mně zase s oblibou ďobe prstíčkem do skel brýlí můj druhorozený...

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).