Tak pojď, kotě...

Postavím těžké kufry na červený koberec a rozhlížím se. Po obou stranách ohromné haly je schodiště. Vyjdu nahoru a následuje dlouhá chodba lemovaná asi dvacítkou dveří, na jejímž konci je obrovské okno.

Prý mě tu nikdo nenajde a je tu bezpečně. Mám pocit, že mě někdo sleduje. To bude asi ten, co mě má hlídat. Hlavou mi vrtá, na co potřebuju bodyguarda, když jsem tu tak v bezpečí... Vidina toho, že tu budu muset strávit nějakou dobu, se mi moc nelíbí. Vyberu si první pokoj, na který narazím, naházím do něj kufry a jdu prozkoumat dům. Míjím výklenek ve zdi. To se mi asi něco zdálo, ale pro jistotu zacouvám zpátky. Vyjeknu. Ze tmy na mě svítí bělmo očí. Po chvíli i v úsměvu vyceněné bílé zuby. V matném světle vidím, jak postava zvedá ruku a laškovně na mě zamává. Chápu, je to můj bodyguard. Černoch.

"Sakra, chlape, můžete se schovat příště tak, abych vás neviděla? Vždyť z vás dostanu infarkt!"

Vyjdu schodiště a procházím jednotlivé pokoje. Prázdný, prázdný, prázdný, nuda, nuda, nuda.. Otvírám snad desáté dveře a tam poklidně večeří rodina Amišů. Nechápu a tak raději rychle potichu zavřu. V dalším pokoji si to rozdává švédská skupinka turistů. Je jich tam snad dvacet a jsou naskládáni do pyramidy. Sakra, jak ti se sem dostali? V dalším pokoji jsou tři obrovské gorily. A v tom dalším se snaží nějaký týpek v otrhaném nátělníku rozříznout motorovou pilou asi stokilového, plešatého a upoceného výletníka. Asi mám halucinace. Rychle utíkám dolů do haly a chci utéct ven. Je zamčeno. Na schodech zaburácí mužský hlas:

"Ááá, tady je naše slečinka, jak já se tě nahledal!"

Zděšeně pohlédnu nahoru a vidím urostlého svalovce v přiléhavém tričku a v těsných džínách s bouchačkou v ruce. A pak že tu jsem sama a že se mi nic nemůže stát. Došlo mi, že mě sem poslali jako volavku. Když už nemůžu věřit těm z programu na ochranu svědků, tak komu? Couvám, až se zastavím o stěnu místnosti.

"Ty jsi ale kus, tebe by byla škoda jen tak zastřelit..."

Svalovec zahodí pistoli a z kapsy vytáhne nůž a provaz. Dojde ke mně, strhne ze sebe oblečení a plně vybaven přede mnou stojí úplně nahý. Do háje, kde je ten zatracenej bodyguard, když ho zrovna potřebuju?

"Tak pojď kotě, trochu si užijeme!"

Svalovec mě popadne kolem pasu, hodí přes rameno a jde po schodech nahoru. Slyším spláchnutí a pak tekoucí vodu. Bože, tobě to ale trvá! Konečně! Ze záchoda vychází můj černoch a kopne svalovce do rozkroku. Ten mě pouští, padá po schodech a dole zůstává ležet s hlavou na kaši.

Odněkud zdálky slyším fňukání, které se po chvíli mění v pláč. Ach, výkon mého bodyguarda asi rozplakal nějaké dítě. Pláč plynule přechází v řev. Že by to ale bylo až tak strašidelný, to zase ne. Nejsi dítko moc teátrální?

Plesk! Probouzí mě rána do obličeje, miminko se dožaduje mlíčka a hází sebou jako zelinář s pytlem brambor. Dobře ti tak, holka.

Někdy bych chtěla být jako mé snové já. Dlouhovlasá kráska, bez závazků, něžná a zároveň drsná a neohrožená dobrodružka, která když náhodou přijde o život, jako zázrakem další noc ožije... Nebo možná raději ne?