Jednoduchá čarodějnice

Ne ne ne, ještě než začnete přemýšlet, mí milí letití čtenáři, kteří už něco pamatujete, o čem asi tak budu psát, hned vám vaší první myšlenku přetrhnu, tento článek opravdu nebude pojednávat o naší bývalé sousedce. Za prvé, ona nebyla jednoduchá čarodějnice, ale blbá ježibaba a za druhé je tu další díl z nekonečného seriálu Janinčiny tvořivé resty. Tento je oproti těm předchozím jen takový restík, pidirestíček, protože ho v hlavě nosím teprve dva roky. Ale i tak jsem ráda, že jsem ho mohla ze spárů šedých buněk vyrvat a uvolnit tak místo pro nějaký další :).

V posledním ročníku školky Matýsek díky nemoci prošvihl oslavu dubnového čarodějnického svátku. Když se vrátil do školky, na lavicích v šatně měly děti úžasně jednoduché a vlastnoručně vyrobené čarodějnice připravené k odnosu domů. Bylo mu to tenkrát moc líto a já slíbila, že si je někdy vyrobíme. Pravda, sice to trvalo dva roky, ale slib jsem splnila :).

A to bychom snad ani nebyli my, kdybychom si z předlohy něco neubrali anebo naopak něco navíc nepřidali. Za to jsme se ale královsky bavili! :)

Stopy

Co si budeme nalhávat, blogových výzev se v drtivé většině neúčastním a to hlavně proto, že zasahují do soukromí více, než je mi milé a že sosají informace, které nejsem ochotná vyřvávat do světa. Jo, kdyby to takhle byla výzva šunkovo-chlebíčková, jahodovo-šlehačková, případně pohárovo-zmrzlinová nebo tatransko-čajová, to by byla jiná!

Jednu blogovou výzu ale přeci jen na milost vezmu. Jmenuje se Stopa zvířete a více informací o ní zjistíte na blogu beallary. Pokud si myslíte, že vám tu odhalím svou stopu po mé ladné nožce mastodontí velikosti č. 42, mýlíte se. Je pravda, že jsem často, kdovíproč, titulována slůvky "Ty zvíře!", tentokrát v tom ale budu zcela nevinně. A tak vám představuji stopy, které zde na blogu v průběhu osmi let zanechal můj svouhlavumající fotoaparát, kterému stáli jako modelové tvorové z živočišné říše :).

Stopy luční...

Domácí bůžkové

Další článek z cyklu "Jak zabavit děti, když si z nás aprílové počasí dělá pr..." je tu. A kdo čekal fotky domácího bůčku, má smůlu :).

Tentokrát jsem v naší tvořivé hodince, která se protáhla na hodiny dvě, před děti plácla kus hlíny. Po počátečním nadšeném "Jéééé!" následovalo obvyklé protáhlé "Mě nic nenapadá!". A tak jsem zavelela: "Každý si postaví svého bůžka!" A vrhli jsme se do toho s vervou a originálně po svém...

Matýskův "Bůh ochrany"

aneb

už v bříšku to byl rebel...

Čůrající jednorožec...

...aneb není jednorožec jako jednorožec, další várka sprejeřinek je tu. Tentokrát je doslova unikátní, neboť všechny kousky dnes ulovené se nachází hezky pohromadě na fasádě jednoho podlouhlého domu. I v tomto případě se jedná zřejmě o plochu legální nebo tolerovanou a já musím uznat, že nevzhlednou šedou uličku docela oživila, byť jsou obrázky místy dost svérázné. Dnes se tedy můžete těšit ne čůrajícího/létajícího/blinkajícího jednorožce, opičího superhrdinu, dvě variace na srdce a ropnou skvrnu na pérkách. A aby to tu nebyl jen samý apokalyptický výjev, završíme dnešní exkurzi meditací :).

Nový spolupracovník

Kompletní přestavba obchodního domu za plného provozu je jednou velkou noční můrou pro všechny zúčastněné - zaměstnance, zákazníky i pracovníky stavby. Má bývalá kancelář je v troskách, dva měsíce byla v těch největších mrazech mým domovem stavební buňka. Všude je prach a hluk. Každou chvíli něco nefunguje - pokladny, počítače, platební terminály, telefony, elektřina nebo požární hlásiče. O teple si můžeme nechat jen zdát, jednoho za druhým kosí chřipka. Ale co si tu budu stěžovat, koho chleba jíš, toho píseň zpívej, a jak říká můj polovičák, "aby to bylo krásný, musí to bejt hodně ošklivý". A tak my, co jsme ještě zbyli, večer vysmrkáme neidentifikovatelnou černou hmotu a ráno půjdeme zase do práce.

Aby moje nervy na pochodu neutekly dočista, je potřeba jim trochu ulevit.

Původně tenhle pán vznikl pro pobavení mých kolegyň a kolegů, nicméně současnou situaci vystihuje velice trefně.

A přidám ještě komentář, který mi k fotce nechala na FB blogerka Kerria:

Ten je super! :D Pracuje zadarmo, zvládne i 24 hod šichty, nepotřebuje přestávku, nechodí na záchod, nejí a nepije, nehádá se s nadřízenými, vždycky je na svém místě, stále se usmívá a zatím vydrží i celou šichtu stát. Prostě ideální zaměstnanec. Na tvém místě bych se začala bát o místo :D

Na zeleno-žluté vlně

V hlavní roli dva opelichaní oškubánci s mimoňským roztomilým výrazem, kteří se rodili z nouze a v ukrutných bolestech mých šedých buněk. A přesto (nebo právě proto) je prostě miluju! :)

V rolích vedlejších: polystyren, stuhy, korálky, dřevěné výlisky, kuličkový tentononc na drátku, plastová očka, kus klacku, pěnová guma, vlna. A tuna lepidla.

Krásné svátky velikonoční přeje Janinka a její kámoši :).

Korálkové velikonoční vajíčko - návod

V minulém článku jsem vám ukázala velice netradiční velikonoční vajíčka. Pro případné zájemce a milovníky korálků přidávám i návod :).

Na výrobu budete potřebovat:

- plastové vajíčko podobné velikosti, jako je vejce slepičí

- korálky - použila jsem malý český rokajl velikosti 11, pro efekt je dobré mít v zásobě alespoň tři až čtyři barvy

- pevnou nit - osvědčila se mi bílá nylonová nit značky Nymo

- tenkou jehlu s ještě tenčím ouškem - dobře mi posloužila jehla 10 cm dlouhá, kterou jsem zabořila do směsi korálků, kdy se mi jich samo navléklo hned několik najednou

- nůžky

- lepidlo - ještě docela nedávno jsem nedala dopustit na Herkules, nyní jsem si zamilovala fešáka jménem Pritt, viz. obrázek níže

- nějaké udělátko, na kterém hotové vajíčko pověsíte, aby řádně zaschlo - třeba háček nebo kancelářská sponka

Korálkové velikonoční vajíčko

To překrásné blyštivé korálkové velikonoční vajíčko na mě vykouklo před pár lety z hlubin internetu. Protože však bylo korálky obháčkované (zní to divně a ještě divněji se to vyrábí) a mě se ta metoda ani trochu nezamlouvala, nápad jsem po pár pokusech najít srozumitelný návod zavrhla. Jenže vajíčko si v mé hlavě žilo svým vlastním životem. Každý rok v čas předvelikonoční se ozvalo a prudilo tak dlouho, až jsem letos dospěla k názoru, že pokud s tím něco neudělám, bude mojí mozkovnu otravovat i rok příští. Trochu (hodně moc) jsem původní háčkovaný nápad pozměnila a vajíčko bylo na světě. A aby mu nebylo smutno, udělala jsem mu ještě vejcosourozence :).

Sice nejsou úplně taková, jak jsem si je představovala, ale svůj účel tohle tvoření splnilo - vejce v hlavě přestalo dělat neplechu a já si mohu v neviditelném notýsku směle odškrtnout jeden letitý rest :).

Jarní tání

Zatímco vztahy ve společnosti jsou dlouhodobě na bodu mrazu, roztržka stíhá roztržku a jejich aktéři pukají vzteky, protože poměřování pindíků nemá jednoznačného vítěze, u nás tají a pukají jen ledy. No a když u nás tají ledy a sníh a jako bonus nám k tomu nádherně hřeje sluníčko, které nás takhle obdařilo naposledy před půl rokem, všichni jsme z toho naměkko a jsme tak nějak vlídnější a usměvavější. Než šlápneme do čerstvě odkrytého psího hovna.

Tak snad raději zpět k tomu ledu :).

Surfující dinosaurus aneb další várka Matějovin

Po dlouhé době se mi podařilo nastřádat pár špeků a špíčků do rubriky Dětskýma očima. Další várka Matějovin je tedy tady :).

Surfující dinosaurus

Korálkové lucerničky

Moje děti jsou ty nejbáječnější, nejúžasnější a nejhodnější bytosti na naší planetě, v celé galaxii a možná i vesmíru. Dokud se nezačnou pošťuchovat. A jednou za čas se to pošťuchování zvrhne tak, že si říkám, že pokud se nezabijí mezi sebou samy, tak je dodělám já. Zřejmě vlivem blížícího se úplňku tento den nastal právě včera. Alkohol došel předevčírem a tak jediným řešením bylo vyhnat je na mráz, což znamenalo vyhnat i sebe. Naštěstí nám procházka vražedné myšlenky velice rychle zmrazila a domů jsme se vraceli ruku v ruce jako nejlepší kamarádi svorně nadávající na mráz a počasí. A když jsme doma rozmrzli, bylo to zase všechno hezký, vyrobili jsme si něco pro potěšení a už jsme nepochybovali o tom, že se máme, když se máme :).

A co že jsme patlali tentokrát? Naše oblíbené lucerničky na tisíc způsobů :). Do misek jsme si každý namíchal podle svého výběru barevnou směs korálků. Skleničky jsme natřeli lepidlem Herkules, do kterého jsme ještě předtím přimíchali trochu glitrového lepidla a tempery v podobném barevném ladění, jako byly naše směsky korálků. Nakonec jsme korálky pocukrovali natřené skleničky a nechali je pořádně zaschnout. Po zaschnutí doporučuji pro větší fixaci skleničku přetřít ještě jednou tenkou vrstvou lepidla.

A tady už je výsledek - Matýskovo...

Valentýnský dort...

... aneb jedno patlání z cyklu Janinčiných raritek. Tohle totiž u mě moc často neuvidíte, neb jsem tvor ironický, který nádavkem občas zakopne o cynismus a sarkasmus. No a co, i mě občas přepadne valentýnská, růžová, srdíčková a přeslazená nálada. Asi hormony, nebo co. A kdo to na mě někdy vytáhne, slepím mu pusu růžovým marcipánem :).

Náramky Matubo Rulla

To vám bylo krásné ranní překvapení! Obloha vymetená, jako by jí přes noc pod dohledem Panbucha smýčili všichni andělé, sluníčko šajnilo jako ten nejzlatější metál a ptáci zpívali, jako by jim šlo o život. Iluze brzkého jara byla dokonalá, leč prchavá, neb když jsem vylezla ven, přimrzla mi šála k nosu. Jo ták, proto ti ptáčci tak řvou! A tak jo, trochu přehrávám, může být ještě hůř, ještě to není takové, že když si uplivnete, na zem dopadne led :).

A když už jsme u toho sluníčka, modré oblohy a falešného jara, hezky mi ti tři nahrávají představit vám náramkové tvoření posledních dnů. Použila jsem český rokajl a korálky Matubo Rulla, které jsem si opravdu zamilovala. I když je pravda, že to mezi námi při tvoření trochu jiskřilo a občas padly i nějaké ty nadávky. Ono když zjistíte těsně před koncem řady, že druhá dírka korálku není průchozí... Ale jinak spolu máme krásný vztah a máme se rádi :). A teď už k hotovým náramkům...

Jeden pro Matýska :).

Moc si ho přál a sám si i vybral barvy, připomíná mi moře...

O starých fotkách a tak...

Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více :).

1.

První přijímání

Malování na slano

Když se u nás doma má tvořit, musí se nejprve chtít. Když už se chce, musí to i bavit. A aby tvoření děti bavilo, téměř vždy kvůli tomu umře pár mých šedých buněk mozkových, protože je někdy těžké vymyslet nebo najít techniku, která je věku dítěte odpovídající, nepřekombinovaná, jednoduchá a při které je výsledek brzy vidět. Ale ta oběť někdy vážně stojí za to!

Při malování našich posledních dílek jsme se s Matýskem bavili přímo královsky a spojili příjemné s užitečným, protože ve školní družině právě probíhala výtvarná soutěž s názvem "Kouzlo zimy".

Matýskův soutěžní obrázek (a nepomáhala jsem mu ani trošku :))

Válečná vřava

Válka kolem prezidentských voleb zuří v plném proudu. Vzduchem létají místo kulek nadávky a sem tam i facky, zmagořelí křiklouni se překřikují, pitomci, jejichž názor je ten jediný správný, se o něm navzájem bez špetky respektu přesvědčují a letitá přátelství krachují. Generálové obou vojsk se nekultivovaně rochní ve špíně, pozbyli vážnosti a důstojnosti a z očí nerozhodnutých vojáků vyzařuje čiré zoufalství, jak tahle válka skončí.

Ráda bych věřila, že ta béčková telenovela, jakožto neúspěšný propadák, brzy skončí...

Nevím, jestli mi tu někdo rozumí, ale v práci jsem na jednoho parťáka narazila. Jsem přesvědčená, že jsem z té bedýnky zaslechla docela tichounké "Pomoc!"...

Černá Nisa

Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají :)), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nuda pláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...

Absolutní jednička

Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká :), v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Na vlnách sprejerského podivna

Pár měsíců uplynulo jako voda a během nich se mi podařilo nastřádat další várku sprejeřinek. Kdyby existovaly nějaké kategorie, které by sprejerská dílka nějak třídily, většina z těch dnešních by zcela právem patřila do skupiny "Ujeté". Jsou zkrátka tak podivné, že jeden neví, co si o nich vlastně má myslet... :)

A kdyby si náhodou někdo chtěl zavzpomínat na graffiti minulá, z nichž některá zmizela v propadlišti času a pod barevným nánosem těch, co vidíte v dnešním článku, má možnost nahlédnout do rubriky Graffiti.

Pouštění lodiček z ořechových skořápek...

...aneb jak si hlavní aktéry události vyrobit, když do nich zapomenete koupit svíčky.

To jsem vám takhle chtěla na Štědrý den připravit lodičky na večer, když jsem si vzpomněla, že záměr koupit svíčky do skořápek zůstal jen v hlavě, odkud byl vytěsněn spálovými událostmi posledních adventních dnů. A tak mi nezbylo nic jiného, než jednoduchý plán A (uříznout svíčku, nahřát, přilepit do skořápky) nahradit crcacím plánem B, což znamenalo...

...rozřezat čajové svíčky a zjistit, jací jsou jejich výrobci podvodníci, viz. můj povzdech ZDE