Dort pro babičku

Moje babička je tvrdohlavá jako mezek. Většinou se její paličatost vyskytuje v přijatelné formě, ovšem jednou do roka téměř s jistotou zaperlí tak, že to i nás, zkušené a situace znalé, překvapí (třeba když tajila svou slepotu). Nejinak tomu bylo i letos, kdy babička oslavila krásné kulaté narozeniny, které už by byly hodny oslavy. Jenže babička jakoukoliv slávu odmítala, dokonce i jen náznak oslavy nepřipadal v úvahu, stejně jako dárek hodný jubilea.

"Babi, co bys chtěla k narozeninám?"

"Janinko, nic, vždyť já všechno mám..."

Jak nečekané!

"Babi!"

"No tak jo, jedna věc by tu byla, víš, já už strašně dlouho postrádám pilníček na nehty, tak ten bych si přála."

"Dobře babi, dostaneš pilníček. A teď to zkus ještě jednou a lépe."

"Dobře, podívej, já jsem si minulý rok koupila čepici a chtěla bych si k ní uplést šálu ve stejné barvě, tak kdybych mohla dostat dvě klubíčka vlny..."

Chápete už, jak to s ní mám těžký? Přemluvit jí k oslavě? To bych spíš naučila balvan vyšívat!

"Víš co babi? Tak jo. Dostaneš pilníček a klubíčko. A my ti přijdeme popřát jen tak. A nic nechystej."

Víte, ona ta paličatost se u nás dědí ob generaci. Babi ji má po svém dědovi Matějovi (ano, to je ten anarchista a buřič), no a po babičce ji mám zase já. Stejně, jako obličej bez vrásek a počínající pleš. A tak jsme šli tedy babičce popřát. Jen tak. S pilníčkem a klubíčky (orchidej a obraz vnuků na plátně byl jako bonus). A taky s dortem. Protože o tom, že by nechtěla dort, nepadlo ani slůvko!

A i když je babička někdy tvrdohlavka umíněná, moc ji miluju.

Udělala bych pro ni všechno.

Jen kdyby chtěla.