Uklízecí

Uklízela jsem si v kabelce. Našla jsem tam jednu uschlou a slisovanou sedmikrásku, několik stébel trávy, tři šišky, dva klacíky a jeden šutr. Jo, tentokrát jenom jeden (někdy jich tam mívám i pět), ale tenhle stál vážně za to. Já tomu prckovi prostě nedokážu vysvětlit, že tyhle věci doma nutně nepotřebuju a tak než abych ranila tu dobrou dětskou duši, raději poděkuju a narvu to do kabelky. Když jsem se na ten arzenál dívala, říkala jsem si, jestli bych ho neměla zase vrátit zpátky. Případný úchyl by si možná svůj nekalý útok rozmyslel, kdyby věděl, co moje kabelka skrývá. Takový klacík zapíchnutý v oku, rozbitá hlava od šutráku a dozdobení veledíla sedmikráskou nejsou moc lákavou představou.

Taky jsem uklízela u babičky, když se minulý týden stěhovala. Při vracení knížek do knihovny jsem objevila pár zajímavých kousků. Předem se omlouvám za kvalitu, telefon je zkrátka telefon.

Svět v obrazech, 1948, vydáno po záhadném úmrtí Jana Masaryka.

Česko-německý slovník, nedokážu datovat, pravděpodobně se jedná o TENTO slovník z roku 1931.

Časopis Květen, září 1948, číslo vydáno týden po smrti Edvarda Beneše.

No a nakonec jsem si uklízela v mozkovně. Řeknu vám, tolik nepotřebnýho bordelu aby jeden pohledal. A když jsem si to tam tak pěkně vysmejčila a roztřídila, měla jsem z toho dobrý pocit, obzvláště z poličky Moje mozkovna. Tam vám byl svinčík a do toho se tam zase hádali ti dva. No jo, přesně ti. A tak jsme po dlouhé době opět vedli debatu - tedy, debata je silné slovo, žvandili spíš oni. Jeden do mě hustil, že to, za čím se honím a u čeho trávím tolik času, je vlastně naprosto nepodstatný a stejně pomíjivý jako smrad z bramboráků. Mnohem důležitější jsou reálný vzpomínky, který na mě budou mít moje děti. No a ten druhej zase mlel něco o tom, že nemůžu jen tak hodit za hlavu tak dlouhou životní etapu, a jak to jako chci udělat, když mi mozkovna a někteří její návštěvníci tolik přirostli k srdci.

Přišel tedy čas na kompromis - všechno je o prioritách a těmi teď rozhodně nejsou články na titulní stránce. Nejsem schopná dodržovat pravidla AK. Vlastně je už ani dodržovat nechci a mrzí mě, že jsem k tomu dospěla až teď. Uznávám, že se mi ulevilo, že už mě nemusí trápit kvalita přijímaných blogů, že si mohu psát jak, co a kdy budu chtít, žádné lajnování co smím, nesmím a co bych měla. Ufff, malá osobní svoboda!