Pohřbeni pod sněhem

Ráno, přesně před rokem, 15.10.2009...

Vstávám, jdu si uvařit kafe a okem zavadím o náš úžasný výhled z okna. Tak moment, tady něco nehraje... Normální člověk by zíral s otevřenou pusou, ale u nás v Jablonci jsem zvyklá na ledasco. A navíc, já nejsem normální... :)

"Míšo, koukni z okna!"

"Jé, sněží! Mamí, půjdeme stavět sněhuláka?"

"No, to asi ještě ne, až v zimě, až napadne víc, tohle je na sněhuláka málo."

Jsem nestydatá lhářka, venku už je alespoň třicet centimetrů.

"Ale když sněží, tak je zima! Tak si postavíme malýho, maminko, prosím!"

Nemá smysl mu vysvětlovat, že léto skončilo před třemi týdny. Stejně mě ubije argumenty. Podléhám.

"Tak jo, ale až odpoledne, třeba připadne víc, jo?"

Tajně doufám, že ne.

Míša si přitáhne židličku k oknu a oba tři (ten malý v bříšku ještě netuší, co se venku děje) koukáme na tu bílou spoušť, co se sype na naše město. Je to zvláštní pohled, ještě minulý týden bylo 20 stupňů.

Lezu do skříně, vytahuju zimní bundy, rukavice, čepice a šály a s velkým nadšením jdu stavět slíbeného sněhuláka.

Venku je zima a ticho. Všimli jste si, že když sněží, je všechno tak nějak tišší? Auta jezdí potichu, hlasy lidí nejsou téměř slyšet a i ty hodiny na kostele jako kdyby někdo přikryl polštářem. Díky mokrému sněhu se dílo povedlo a my mažeme rychle domů.

Z práce přijede tatínek a koukáme se z okna na tu nadílku. Všichni tři čtyři :).

Druhý den volám do školky, že nedorazíme. Nemáme jak. Za den a půl napadlo skoro třičtvrtě metru sněhu. Nefunguje elektřina a kdo je závislý na teplárně, nemá ani teplo. Nejezdí autobusy, tramvaje, vlaky. Pod tíhou sněhu se začínají lámat větve a padat stromy. Nejhůř jsou na tom hřbitovy a parky. Do některých je zákaz vstupu ještě měsíc po kalamitě. A Jizerky? Špičky stromů odpadávaly jako zápalky a zapichovaly se do sněhu, takže to vypadalo, jako by to byly normální stromky.

Za dva týdny není (k mojí velké úlevě) po sněhu ani památky, příroda se ale bude vzpamatovávat několik let...