Ať vám dupou králíci!

Moji milí blogoví přátelé a návštěvníci,

pravidelní či zbloudilí, staří či mladí, tímto letošním posledním článkem se s vámi pro tento rok loučím. Přeji vám krásné a klidné svátky vánoční a v novém roce pohodu, štěstí, milé lidi kolem sebe a hlavně hodně zdraví, zdraví a ještě jednou zdraví a to jak tělesné, tak i duševní. Mí věkoví souputníci a starší vědí, mladší možná tuší, ale jednou zcela jistě pochopí také.

Naviděnou v novém roce a ať vám dupou králíci!

Vaše Janinka :)

Halucinogenní perníčky

Jestliže byl celý můj letošní rok lehce šílený a já si myslela, že už by to tedy mohlo stačit, pak mi prosinec dal jasně najevo, že vše před ním byl jenom lehký rozjezd a že teprve on bude stát za to. Byl a stále je plný zklamání, věcí, které nedokážu ani pochopit, ani vstřebat, naštvání, znechucení, bojů, vysvětlování, otázek, oprávněného strachu, že prosincem to všechno rozhodně neskončí. Opravdu těžké bludy a halucinace mé babičky, která se na LDN zbláznila, se odrazily i do našeho perníkového patlání. Pít nemůžu věčně a fňukání je mi cizí, takže někde jinde jsem to prostě ventilovat musela...

"Mami, ty jsi neudělala černou polevu!"

"No a? Černý perníčky jsou přece divný..."

"To jsme pak ale rasisti!"

"Hele, zase tak špatně na tom nejsme, tady máš duhový prase, alespoň komunita LGBT může bejt spokojená..."

Jo, cynismus mě drží nad vodou. Jen netuším, jak moc mi pomůže, až budu zase poslouchat babičku, jak jí týrají, jak na ní provádí experimenty, že u ní byl na návštěvě její třicet let mrtvý bratr Toník, že jí nakládají na záda postel, že jí nutí pracovat a ona by s tím už ráda přestala, protože si uvědomila, že člověk by měl být spokojený s tím, co má a nelpět na penězích. Až mi bude říkat, ať jí neseru a jdu do prdele, ať si nepouštím hubu na špacír. A ať se nezlobím, že anděla, který na ní měl dohlížet a kterého jsem jí vyráběla pro radost, dala nějakému rehabilitačnímu pracovníkovi pro jeho miminko. Tohle ale byla výjimečně pravda.

A to by stačilo, týrat vás už dál svými výlevy nebudu, stačí že vás potýrám našimi halucinogenními perníčky... :)

Prase

Miss petržel

Blog.cz nepřeje básníkům. On tedy nepřeje nikomu - básníky a pisálky počínaje a fotografy či umělci konče. Reklamy przní začátky článků všem, ovšem u veršů to bývá vidět nejvíc. Doposud mě tento nešvar díky programu na blokování reklam míjel, co oko nevidí, to srdce nebolí, že jo. O to větší bylo moje zděšení, když jsem uviděla svou rubriku Střevo básnické v přístroji, na kterém blokování reklam nainstalováno nebylo. Jako perfekcionalistovi mi ten pohled na naprosto nesymetricky rozhozené básně nedal spát a musela jsem všechny dodatečně alespoň "odentrovat". Vypadá to šíleně, ale pořád koukatelněji, než odstavce à la Picasso. Tentokrát jsem ale moc "entrovat" nemusela, bohatě postačil můj stěžovací úvod :).

Miss petržel

Jsme krasavci a krasavice

kdo z nás se vám líbí více?

Světlá pleť a nožky ladné

nemohou vás nechat chladné!

Místo schůzky s hlávkou zelí

dej si rande s petrželí!

Vánoční šišky

Pokud jsem se domnívala, že po minulé náloži třpytek už máme dotřpytkováno a splněno do konce života, nemohla jsem se mýlit více. Spotřebovat malou tubičku třpytek je totiž těžší, než by si jeden myslel. Dokonce jsem pojala podezření, že ty tuby jsou jakousi variantou na kouzelný měšec. Sypeš, sypeš a když už si myslíš, že logicky musí přijít konec, pořád sypeš! Nakonec jsem ale na třpytky vyzrála tím, že jsem rezignovala na nějaký lehký poprašek na našem tvoření, a brutálně jsem třpytky nasypala do lepidla. A bylo vymalováno. Doslova :).

A protože se mi ve skříni sušily kromě třpytek a staré bílé tempery i šišky, kteréžto jsou báječným materiálem pro to nejjednodušší vánoční tvoření, jaké si dovedete představit, slovo dalo slovo a štětec se dal do práce. A kmital nejen na mých šiškách, ale i na stromkových polystyrenových výliscích. Matěj byl zkrátka zase jednou ve svém živlu... :)

Vánoční svícny...

...aneb třpytka sem, třpytka tam, třpytka kam se podívám. I po týdnu se ty lesklé potvory láskyplně drží smetáčku a koštěte, prostírání na stole, mého oblečení, vlasů, rohožky v koupelně, dokonce jsem je objevila i v čaji a na rohlíku s máslem. Ale i přes tento drobný nesoulad mezi mnou a třpytkami jsem na sebe vážně pyšná. Během letošního vánočního tvoření jsem totiž poprvé za celou svou tvořivou kariéru dodržela slib, že než nakrmím svou bordeltvořící skříň novým materiálem, nejdřív spotřebuji ten, který tam leží už několik let. A protože nejdéle se tam sušily právě třpytky, dřevěné svícny a skleničky, byla volba, kdo dostane ze skříně vyhazov jako první, vcelku snadná. A Matýsek zajásal, protože je to kluk tvořivej a třpytkovej! :)

A protože jsme k tomu všemu světýlkoví, bylo předem jasné, co budeme vyrábět. Protože světlo a třpytky jsou tak úžasná kombinace!

Matýskův svícen...

Dvě blondýny, Helenka, kobercovka a tak...

Dvě blondýny...

aneb hodina geometrie zábavně...

P.S: Hledám druhou blondýnu. Dva kužely mám. Víno taky.

Anděl pro babičku

Kdybych mohla mít křídla, přála bych si být andělem. Držela bych je roztažená nad dětmi, starými lidmi, nemocnými, bezmocnými, hladovými, životem zkoušenými. Nad mou milovanou babičkou. Jenže křídla nemám a anděl taky nejsem. Ale jak se říká, toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala. Nebo tak nějak to určitě bylo :). Čímž jsem jen chtěla říct, že když už nemůžu být andělem, tak nějakého musím k babičce protekčně protlačit.

Možná jsi to poslední, co jsem pro ní mohla kdy vyrobit. A možná taky ne.

Dávej mi na ní, prosím, pozor :).

Mafián, stávka, ploštice a tak...

Mafián

"Mami, já mám ve škole kamaráda a jeho strejda je mafián!"

"Jo, jasně..."

"Ne, fakt, já jsem si to vygůglil!"

Gůglím taky. Kamarád nekecal. Strejda nebyl jen tak ledajaký mafián, ale rovnou boss mafiánského podsvětí a sedí doživotně za šest vražd. Minimálně... Hned je mi líp na duši, když vím, že Matěj kámoší s členem mafiánské rodiny, to si na něj jen tak někdo nedovolí! :)

Cestou ze školy...

Co vidím já: dvě pářící se ploštice.

Co vidí Matýsek:

Den první: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej ho asi oplakává!"

Den druhý: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej se ho snaží oživit!"

Stávka

Matýskova škola stávkovala. Chtěla jsem jim na trapné suché oznámení odepsat (inspirována jedním pěkným komentářem u článku o stávce) něco pěkného ve stylu "Co děláte ve svém volném čase mě nezajímá", nicméně v Matýskově zájmu jsem se raději klepla přes prsty. Ale ne tak úplně.

Skřítek z květináče

Na sychravé, uplakané a pošmourné počasí, které se někdy, i když se tomu ze všech sil bráním, vkrádá i do duše, mám hned několik spolehlivých léků. Preventivně denně si dávkuji (ne)obyčejné světlo svíček a jejich vesele tančící plamínky. Taky mi pomáhá horký čaj a přes ramena přehozená deka. A když si to chci hodně pojistit, naordinuji si tvoření. A nejsem v tom sama, díky milým vzkazům od těch, které mé stránky inspirovaly, jsem se dozvěděla, jak moc jim právě tahle činnost pomohla překonat těžké nebo dokonce nejtěžší chvíle v jejich životech. A já jsem tomu opravdu moc ráda :).

Tenhle prcek a jeho vzhled byl výrazně ovlivněn končícím prosluněným babím létem a všudypřítomnou oranžovou, žlutou a červenou barvou. A ani při focení nás nezapomnělo slunce zalít svými zlatými paprsky. Jako by dávalo vědět, že to je letos úplně poslední polechtání, které stojí za to... :)

Rakev pro maminku...

...aneb jak mi chlapci upatlali dort k narozeninám...

V první řadě je důležité nebrat si nic osobně. Náhrobky, rakev, červy a tak. Ono to totiž není o tom, že by mě moje děti viděly rády na hřbitově pod drnem, ale o tom, že jsem se blbě narodila do období halloweenského a dušičkového a tak měla dítka o inspiraci postaráno. Jestli máte pocit, že jste tu něco podobného už viděli, nemýlíte se. Troufám si tvrdit, že do té doby, než děti vylétnou z hnízda, uvidíte podobně tématicky laděný dort ještě několikrát. A protože letos synkové oproti minulému dortu dost přitvrdili, dá se očekávat, že se v dalších letech můžete těšit třeba na vyhřezlé vnitřnosti, mozky, pařáty trčící ze země a tak. Ani nemůžu popsat, jak moc se těším...:)

S dortem jsem trochu pomáhala (neodolala jsem a uplácala si alespoň čarodějnici), ale víc jsem spíše škodila, protože do misky s tekutou směsí jsem jim místo mouky na piškotový korpus automaticky nasypala zdravou celozrnnou špaldovou, kterou běžně používám téměř na všechno. Vyděšený pohled prvorozeného jsem okomentovala slovy "No co, sice bude hnusnej, ale zase strašně moc zdravej a určitě krásně nazdobenej!". Nakonec to nedopadlo vůbec tak špatně, jak jsem předpovídala, jahody (v kombinaci s lehoučkým vanilkovým krémem) tu zdravou chuť dočista zazdily, takže byl dort nejen zdravý a krásný, ale i jedlý :).

Žába

"Mami, můžeš se jít vykoupat, máš to tady všechno připravený. Žabička ti tu drží mejdlo, hele!"

"Co že to? Jé, to je roztomilý, děkuju!"

Krysí návštěvník

To si vám jdu takhle jednou domů, stojím na posledním schodu a lapám po dechu. Nikoliv ale tím, že jsem obtěžkaná taškami právě vystoupala 64 schodů, ale proto, že zírám na krysu. Obrovskou černou krysu schoulenou v rohu u sousedovic dveří. Teď už se tomu směji, ale věřte mi, že únava a brýle v ne zrovna top stavu po celodenním používání vytvořily v mé mysli dokonalou iluzi živého krysího návštěvníka :).

Podzimní skřítkovský věnec potřetí...

...počtvrté, a tak dál, a tak dál, a tak dál. Kdo tu před měsícem vypisoval něco o zaručeně posledním skřítkovském věnci? No já! A kdo kecal? Taky já! Ale budiž mi omluvou, že za to tak úplně nemůžu a že jediným mým prohřeškem je, že se tu se svým tvořením vytahuju a že se občas někomu i líbí. A to dokonce tak, že by, v tomto konkrétním případě, někdo chtěl něco takového vlastnit. Po vyjednávání a dolaďování to nakonec klaplo, milá nová majitelka je spokojená a já jsem šťastná, že je šťastná ona. Konec cukrblíků, tady ho máte. A nejen jeho, paní doktorka si přála i skřítky prťousky na drátku, takže je k tomu jako bonus dostala taky. A aby toho nebylo málo, současně jsem vyráběla ještě jeden věneček jako dárek pro mojí milovanou malou sestřičku, která zanedlouho oslaví svou čtyřicítku :).

První, zakázkový...

Doba kroužková

Sedím na pidižidličce za pidilavicí, poslouchám paní učitelku, dělám si zápisky, nestačím se divit pořádku v lavici a v sáčku na výtvarku a obdivuju přes prázdniny prokouknutou třídu. Jo, to všechno zvládnu najednou. Jsem na třídních schůzkách, které se netradičně netočily kolem prospěchu našich dětí.

"Tak, to je asi všechno a teď povídejte vy!"

Způsobně se příhlásím. "Já bych vám chtěla poděkovat za Dobrého anděla. Je to úžasný nápad a moc se mi líbí..."

Paní učitelka poděkuje. A vysvětluje, protože rodiče překvapeně vrtí hlavou, koukají po sobě, neví, netuší. Je mi z toho trochu smutno, působí to dojmem, že se s dětmi o tom, co se děje ve škole, moc nebaví. Sama si myslím, že za to tak trochu (víc) mohou kroužky. Vidím to každý den před školou, rodiče nervózně přešlapují, vztekle nakukují skrz skleněné dveře a každou chvíli stáčí pohled na hodinky...

"Dělej, nestihnem fotbal!"

"Kde se couráš, letíme na hudebku!"

"Už jsme tam měli bejt!"

"Co se tam vykecáváš?! Máme trénink!"

Všimněte si, že to není o tom, že "nestihneš, máš", ale o "nestihneme, máme". Pasovali jsme se do rolí otroků-řidičů, vyhazujeme a vyzvedáváme děti ve správný čas na správném místě. V mnoha případech přetěžujeme děti kvůli našim ambicím nebo nesplněným snům, ale na úkor společně stráveného času. Máme pocit, že musíme dětem řídit jejich volný čas a to, že se pak můžeme chlubit, jaké to máme šikovné dítě a co všechno dokázalo, je dost významný bonus. Ale ano, nelžeme si do kapsy, že tomu tak není. Žijeme v době kroužkové a kdo nemá alespoň tři, jako by nebyl. Úkoly a učení se odkládají na večer, kamarádi na neurčito. A já jen doufám, že stejně, jako doba ledová, i tahle jednou pomine a rodiče prozřou. Mně se to povedlo před pěti lety a je to neuvěřitelně osvobozující pocit.

Korálky z korálků

A než o tom začnete přemýšlet, ne, opravdu mi nehráblo :). Je to hotová story, tak se pěkně usaďte a čtěte...

Před několika lety moje dítka propadla zažehlovacím korálkům. Pixelové stavění je bavilo a bylo u nás na programu dost často, nicméně i nadšení, které jim v tomto případě vydrželo nezvykle dlouho, trochu opadlo. Korálky vytahujeme už jen jednou za čas a mně se, vzhledem ke vzniklé situaci, zdá, že těch zásob máme na tohle občasné tvoření nějak moc. No ano, můžu si za to sama, ne že ne, ten arzenál mám na svědomí já, protože jsem tvoření rozjela v megalomanském stylu (co by jeden pro tu drobotinu a jejich kreativní já neudělal, že jo?). Tady došla tahle barvička a tady zase támhleta, a když se dokoupil odpovídající barevný balíček, aby přihrádka nezůstala prázdná, nenesl se domů osamocen, protože "Jé, tuhle fosforeskující ještě nemáme!".

Začala jsem tedy pátrat, co by se s takovými korálky dalo dělat jiného, než je zažehlovat. Stačilo chvíli brouzdat sítí a inspirace byla na světě. My si ze zažehlovacích korálků vyrobíme korálky! Ale aby nedošlo k mýlce, nebudeme korálky navlékat tak, jak vylezly z továrny, my si to trochu zkomplikujeme! :)

Na pečící papír rozložíme v dostatečných rozestupech zažehlovací korálky.

Dort Crash Bandicoot

V době, kdy jsem začala mít pletky se svým prvním blogem, nastoupil prvorozený do posledního ročníku ŠKOLKY a druhorozený si užíval hotelového servisu kdesi v mém lůně. Taky nás v té době postihla podzimní sněhová kalamita, i když bych skoro přísahala, že ten článek o sněhulákovi v říjnu jsem psala maximálně rok zpátky. Ale proč jsem o tom vlastně začala - on totiž ten roztomilý, hodný a inteligentní drobeček ze školky ve věčně vytahaných punčocháčích už oslavil šestnáctiny...

Tento rok jsem si jako motiv vybrala jeho oblíbenou postavičku Crashe Bandicoota, vačnatce ze stejnojmenné videohry. Když má tchyně před lety viděla, jak ji prvorozený hrál (asi tu hru má vážně rád, drží se ho to dobře přes šest let), označila hru za násilnickou a chtěla mu ji i s konzolí vyhodit z okna :). Pokud bych měla hru ze svého pohledu k něčemu připodobnit, je stejně násilnická asi jako Člověče, nezlob se!, kde si navzájem se soupeři naprosto bezcitně a brutálně vyhazujete figurky. Jen Crash je podstatně zábavnější. Ale zpátky k motivu - trochu jsem se bála, že jsem si ukrojila příliš veliké sousto, nicméně vše šlo až neuvěřitelně hladce a podle plánu. Možná to bylo proto, že jsem za ty roky patlání zjistila, že i kdyby se výsledek nepodařil a figurka měla pět očí a místo rukou a nohou chapadla, bude se líbit tak jako tak. Nakonec se to bez chapadel obešlo (těšili jste se, co? :)) a dort udělal oslavenci radost.

Polonaháček s piškotem nadýchaným, krémem lahodným vanilkovým z poctivého domácího pudinku udělaným, hojně malinami prokládaný, tenkou peřinkou z potahové hmoty přikrytý...

Podzimní skřítkovský věnec podruhé...

...a doufám, že i naposledy. Minulý rok jsem tu machrovala, jak se mi podařilo zužitkovat všechny zbytky tvořícího materiálu z podzimního věnce, protože přeci není důvod si je sušit na někdy jindy. Ovšem člověk míní a náš sklep mění, co bych dnes za ty sušinky dala. Podzimní věnec z minulého roku si se mnou už měsíc hraje ve sklepě na schovávanou a moc potíží mu to, vzhledem k tomu, jak to tam po šesti letech hromadění vypadá, nedělá. A snad mu to ani nemám za zlé, můžeme si za to sami. Ale protože letos byla v plánu protiplísňová akce a prioritou, pominu-li nekonečný úklid s tím spojený, se tak pro nás stalo drbání, štukování, impregnování a malování zdí kolem oken, radikální zkulturnění sklepních prostor se posunulo na příští rok. Čímž jsem vlastně jenom chtěla říct, že pro tentokrát jsem pro návštěvu papírnictví měla opravdu velice vážný důvod. Co já můžu za to, že zrovna přeladili ze školní na podzimní vlnu? A že je tenhle proklatý papírák mou drogou? :)

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele

V Kutné Hoře můžete natrefit na hloučky turistů, ne nepodobným hejnům splašených kejhajících hus. Jen málokdo z nich však ve svém zběsilém tempu zpomalí a navštíví nepřehlédnutelnou památku, která je od kostnice coby kamenem dohodil - Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, která byla ve své době největší církevní stavbou ve střední Evropě.

Jako měla svůj počátek kostnice v podobě moru, měla katedrála ten svůj v podobě cisterciánů. Ti zde v roce 1142 založili klášter, jehož součástí byl románský chrám. Ten byl koncem 13. století zničen a na jeho místě díky příjmům cisterciánů z vytěženého stříbra vyrostla během třiceti let úchvatná katedrála. Vystavěna byla neznámým "Mistrem sedleckého chrámu" a ani této stavbě se nevyhnul osud, který v té době potkal například hřbitovní kostel Všech svatých, pod nímž se ukrývá kostnice - spolu s klášterem byla během husitských válek v roce 1421 vypleněna a vypálena.

I přes svůj žalostný stav působila katedrála, nebo chcete-li chrám, natolik monumentálně, že získala v roce 1681 označení "nejskvostnější bazilika". Na svou obnovu čekala téměř 300 let až do roku 1700, kdy započala její obnova. Architekta Pavla Ignáce Bayera z Jihlavy vystřídal vám z kostnice již známý Jan Blažej Santini-Aichel. Ten katedrálu vystavěl v duchu barokní gotiky a použil zde unikátní světové prvky jako samonosné točité (nebo taky šnekovité) schodiště či samonosnou klenbu, které se říká "česká placka". Sochařských prací se zhostil Matěj Václav Jäckel, z malířů, jejichž díla zdobí interiér, bych ráda zmínila Petra Brandla. Po dokončení přestavby byla katedrála roku 1708 znovu vysvěcena.

Spolu s katedrálou prošel rekonstrukcí i klášter, v rámci josefínských reforem byl ale v roce 1784 odsvěcen, uzavřen a jeho majetek vydražen. Z katedrály se stalo skladiště mouky a z kláštera tabáková továrna, která se zde nachází i dnes. V současnosti klášter patří koncernu Philip Morris.

K církevnímu užívání byla katedrála navrácena v roce 1806. Od té doby prošla několika rekonstrukcemi, v 19. století v ní byla, mimo jiné, položena dlažba a zasklena okna, poslední velký zásah, který si vyžádal 70 milionů korun, probíhal v letech 2001-2008. 24. října 2009 byla katedrála znovu vysvěcena biskupem Dominikem Dukou.

Na chrámu mě zaujaly dvě věci. Tou první je přístupné podkroví a úžasný pohled z kůru na katedrálu, tou druhou chrámová pokladnice, která ukrývá jeden z nejvzácnějších klenotů střední Evropy - sedleckou monstranci. Podle posledních poznatků se pravděpodobně jedná o nejstarší gotickou monstranci na světě, jednu z deseti dochovaných gotických monstrancí v Evropě a jednu z významných památek naší země. Mezi ty patří, kromě monstrance, například korunovační klenoty, relikviář svatého Maura nebo Závišův kříž.

Monstrance spatřila světlo světa v roce 1389, autor je neznámý, ale historici se domnívají, že pochází z huti Petra Parléře, neboť monstrance vypadá jako zmenšenina kostela svaté Barbory, jejímž architektem byl právě Petr Parléř. Monstrance je 97 centimetrů vysoká, váží 4,7 kilogramu a je vyrobena ze zlaceného stříbra. Monstrance byla původně vyrobena pro Bratrstvo Božího Těla při, dnes již neexistujícím, kostele svatého Filipa a Jakuba v Sedlci. V 15. století na ní přibyly figurky panenky Marie a ukřižování, v období baroka pro ni pak bylo vyrobeno pouzdro.

Zajímavá je zmínka o monstranci v díle Fresky ve velké síni bývalého cistercianského kláštera v Sedlci od autorů Františka Beneše a Petra Miloslava Veselského z roku 1884:

"Až do roku 1702 nikdo o pokladu tom nevěděl, až pouhou náhodou k odkrytí přišla, byvši zazděna ve zvláštním výklenku ve štítě hlavního chrámu. Roku toho vyšel si jednou kutnohorský kat s ručnicí ptáky stříleti. Přišed k tehdejším zříceninám velikého chrámu, kdež mnoho ptáků bylo se usadilo, střelil po nich, rána však letěla do štítu, čímž kus malty odpadlo, a pod ní cos blýskati se zdálo. Na udání toho bylo toto místo hned ohledáno, a tam skvostná monstrance nalezena. Co odměnu za odkrytí pokladu toho dostával kat kutnohorský i jeho nástupcové od kláštera každoročně vůz sena a vůz otavy z luk klášterních, což teprv r. 1764 se zastavilo."

No, bodejť by nedostávali, když byla v současné době hodnota monstrance vyčíslená na pět a půl milionu korun a historická cena je nevyčíslitelná. Škoda jen, že ta legenda není pravdivá a že monstrance nikdy zazděná ve štítu katedrály mnichy nebyla. V době husitského hnutí mniši, kteří byli varováni, že se něco děje, monstranci a další klášterní cennosti raději odvezli do Klosterneuburgu v Rakousku. Do Kutné Hory se originál vrátil v roce 2011.

Katedrála je zkrátka jedinečná v mnoha ohledech a své místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO si od roku 1995 nese oprávněně. Pokud budete mít někdy cestu přes Kutnou Horu ve všední den a mimo sezónu, pak rozhodně neprohloupíte. Ten zážitek mít katedrálu jen pro sebe je k nezaplacení :). A ještě jeden tip - při každé jarní a podzimní rovnodennosti na vás v katedrále čeká nevšední zážitek - pouze dvakrát do roka skrz hlavní loď a čtrnáctimetrové okno prochází sluneční paprsky zapadajícího slunce, které následně ozáří hlavní oltář. Na tento unikátní jev se přitom přišlo až v roce 2009.

Pivo

Minulý týden v parném letním dni jsem při procházce s dětmi dostala neodolatelnou chuť na pivo. Proč, to opravdu netuším, protože pivo nepiji a tudíž jsem v tu chvíli ani neměla ponětí, jak vlastně chutná. K limče pro kluky jsem tedy přibrala i krásně vychlazenou plechovku piva. Jako matka jsem morálně selhala, ale budiž mi k dobru, že to nebyl lahváč :). Zcela nečekaný problém mezi pivem a mou chutí na něj nastal u pokladny...

"Dobrý den..."

"Dobrý den, promiňte, ale vypadáte nějak moc mladě, můžete mi ukázat občanku?"

"Co prosím???"

"Nezlobte se, já to u vás nějak nedokážu odhadnout..."

"Ale jo, v pohodě...", lovím v peněžence občanku a náramně se u toho bavím, protože mi to právě docvaklo a protože vedle mě stojí moje o půl hlavy větší pochechtávající se dítě s fešným knírkem a počínající bradkou. Paní mi se sklopeným zrakem zaraženě vrací doklad a jen špitne "Promiňte..."

Vosárium

"Mamííí, my máme novýho domácího mazlíčka!"

"Jakýho mazlíčka?!?"

"Hele, tady!"

"CO TO JE?"

"To je vosa..."

"To vidím, že je to vosa, co je to okolo?"

"To je vosárium. Vosa tam má vodu, místo na hraní a kdyby měla hlad, tak gumovýho medvídka! Můžem si jí nechat? Prosííím!"

"NE!"

Na čokoládové vlně

Po několika mnoha vtipných článcích je tu konečně jeden patlavý. Pětašedesátiny jsou jednou pětašedesátiny a ty se musí oslavit. Nejsem příznivcem megalomanských oslav v restauracích a ač jsem byla vychovávána ke skromnosti, v tomto případě tu o finanční stránku vůbec nejde. Sice se sejde celá rodina, ale prakticky všichni jsou si tak nějak vzdálení. Jeden soused po levici, druhý po pravici, možná ještě někdo ob židli, ale to už se překřikujeme, v lepším případě se tvoří hloučky, je-li k tomu prostor. Tím veškerá konverzace končí a nedej Bože, pokud má taková oslava ještě časový harmonogram, vy jste sešněrovaní pravidly a děti vám na ně z vysoka kašlou... Mnohem raději preferuji oslavy, kdy se sejdeme u nás doma a narážíme na sebe v tom malém prostoru na každém rohu, říkám tomu kontaktní oslavy :). Jsem moc ráda, že to má moje máma nastavené stejně, akorát ta to dotáhla k dokonalosti a nejraději by neslavila vůbec. Ale protože jsme paličaté obě, stejně jsme jí popřát přišli. I s dortem.

Ten letošní se nesl v duchu čokoládovém, šlehačkovém, oříškovém a višňovém. Maminka prý totiž potahovku nerada, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli náhodou nekecá, protože když si chtěli kluci (pro její dobro, jak jinak), nacpat kytičky z potahovky, které jsem na dort propašovala, do pusy, rázně jim to zatrhla :).

Ale abych nějak zakončila ten tok písmenek, který, jako obvykle, odbočil od původní myšlenky, ten den pravděpodobně nebyla ta správná konstelace planet pro patlání dortů a než bych sáhodlouze vysvětlovala proč, tak jen řeknu protože šlehačka, protože korpus a protože poleva. Připadala jsem si jako Viktor Frankenstein, když tvořil své monstrum. Ale jo. Nakonec to dopadlo dobře jak vzhledově, tak chuťově. Jen ten řez se moc nepovedl, ale protože nemám problém přiznat, že i mě se občas nedaří, dám ho sem taky - moc mě na něm bavilo, že prakticky nebylo poznat, co je krém a co oříškový korpus :).

Monstrautograffiti

Před rokem jsem tady psala o čůrajícím jednorožci a sprejeřinkách, na které jsem narazila v jednom zapadlém zákoutí v Liberci. Na tom samém místě jsem také objevila svéráznou originální reklamu na bar Azyl (který se překvapivě nachází naproti azylovému domu). Zvenku sice budova vypadala spíš jako zaplivaná hospoda, ale dejme tomu, že to byl vážně bar. Jenže ten den se mi mobilní fotky nepovedly tak, jak bych si přála a já s dalším článkem vyčkávala v dobré víře řídící se příslovím "Kdo si počká, ten se dočká". No, za sebe bych ještě doplnila jak kdo a čeho, čímž chci naznačit, že to byla tak trochu chyba. I když, jak se to vlastně vezme.

Podoba z loňského roku, kdy se monstrum ještě pyšnilo velkýma očima.

Číslo z druhé ruky...

...aneb jaké záludnosti vás mohou potkat, když se rozhodnete pořídit si nové telefonní číslo, proč byste si před jeho koupí měli ověřit, jestli třeba nepatřilo známé firmě a jak jednoduše můžete někomu pořádně zavařit. Ale pěkně popořádku...

Dostala jsem nový telefon na dvě SIM karty. Dlouhou dobu jsem si vystačila s jednou, ale pak se naskytla nabídka, která působila přímo snově a která se jen tak neodmítá. Se starým číslem jsem ani na okamžik neměla v úmyslu se rozloučit, jsme spolu už sedmnáct let a co si budeme povídat, takový vztah a pevné pouto nejde jen tak přervat :). Od čeho mám telefon na dvě karty, no ne? Slovo dalo slovo a já tak měla telefonní čísla dvě. Všechno proběhlo v klidu a ve vzájemném souznění, karty se skamarádily, mí nejbližší s nimi také a bylo by to tak dál, kdyby mi telefon, převážně ve večerních hodinách, nezačal vyzvánět více, než by mi bylo milé.

Masakr v Lidlu

"Mamííí, oni mi zablokovali vozíkama cestu!"

"A to si s tím jako neumíš poradit? Tak si namontuj na svůj košík raketomet a cestu si prostě udělej!"

"Jsi ty vůbec moje máma???"

Těžkej život rybenky

Ahoj, jsem rybenka a nejmenuju se nijak. Teda moje domácí na mě kdysi ječela "ty svině jedna ........", přídavný jméno si dosaďte sami, ale já to tady klidně prásknu, že to nebylo vůbec nic hezkýho, to teda ne. Vona domácí občas kouká na takovej seriál, kde někdo dost často říká "Ahoj, jmenuju se Christy a jsem alkoholička", takže bych se mohla představit taky tak nějak, ale na to nemusim bejt zrovna Ajnštajn, aby si nevydedukovala, že "Ahoj, jmenuju se svině a jsem rybenka" nezní ani trochu fajnově. My rybenky si teda jména nedáváme, za prvý máme strašně široký příbuzenstvo, takže kdo si to má pamatovat, a za druhý, von ten život rybenek, kdy jedna neví, jestli se dožije vodpoledne nebo zejtřka, není zasejc tak dlouhej, takže by se to snad ani nevyplatilo se s nějakejma jménama zdržovat, že jo. No a když už jsem tu nakousla ten náš vztah, v začátcích to s náma bylo jako na houpačce. Jestli se tomu dá dát nějaký přirovnání, tak je to jeden dost divnej status na Fejsbůku, prostě jsme byly ve složitým vztahu. Ale začnu pěkně vod začátku...

Gumičkový svícen

Mé záchvaty tvoření téměř vždy provází věta, ve které blekotám cosi o uklízení bordeltvořící skříně a o tom, že takhle by to tedy dál vážně nešlo. V drtivé většině takovýchto záchvatů to ale dopadne tak, že se zaseknu u první, v lepším případě u druhé či třetí krabice, z šedých buněk se kouří jako o závod a já se snažím přijít na to, jakým způsobem, kromě vyhození do popelnice, bych se mohla materiálu zbavit. Tentokrát to odskákaly gumičky.

Pamatujete na gumičkové šílenství? Byla to doba před šesti lety, kdy tyhle malé gumičky všech možných barev i vzorů doslova zaplavily hračkářství, vietnamské tržnice i domácnosti. Kdo z gumiček neměl náramek nebo přívěšek, jako by nebyl. Má dítka tomuto bláznovství propadla také a já tvořivá duše jsem je v tom jen podpořila. Naštěstí, na rozdíl od jiných druhů takovýchto šílenství, jsem nákup gumiček ukočírovala v míře rozumné, nicméně i tak mi jich zbylo dost na to, aby zabíraly místo v malém boxu ve skříni. A protože hned vedle v krabici ležela sklenička, nenapadlo mě nic jiného...

...než ji do gumiček obléknout :)

Matýsek měl sen...

...o který se nemůžu nepodělit. Upozornění - nic pro slabší povahy :).

"Maminko, mně se zdál strašnej sen, můžu ti ho říct?"

"Jasně, povídej..."

"Ve škole mě šikanovali a tak jste mě poslali k babičce."

"K jaký babičce?"

"Tu jsem doteď neznal, byla to prostě nějaká třetí babička. U babičky jsem si nakreslil plánek proti šikaně, ale druhej den jsem musel domů, protože byla apokalypsa."

"Jaká apokalypsa?"

"To nevím, prostě jste mi řekli, že je apokalypsa. No a ta třetí babička při ní přišla o oči. Šli jsme za ní do nemocnice, v tom pokoji byla tma, asi aby měla klid. A tam jsem viděl, jak jí udělali náhradní oči. Do těch děr po očích měla zabodnutý asi metr dlouhý dráty a ty jí vedly do mozku a na konci těch drátů byly oči. Ale ona s nima neviděla, mohla s nima dělat jen fotky a ty se jí promítly do mozku a tak věděla, jak to kolem vypadá."

"Máťo, můžeš mi to nakreslit na papírek? Já si to nějak nedokážu představit?"

"Tak jo!"

Historie jednoho graffiti

Na počátku všeho byly čáry. Tedy abych byla přesnější, byly to čarodějnice. A abych byla úplně nejpřesnější, tak to nebyly ty, které mají místo nosu okurku s bradavicí a chlupem, ale lidový zvyk plný ohně a kouře, který je znám také jako Filipojakubská nebo Valpružina noc, u nás se mu ale neřekne jinak, než pálení čarodějnic. Mimochodem, věděli jste, že tento svátek nemá ve světě obdoby a najdete ho pouze v Evropě a jen ve vybraných zemích? Kromě Česka a Slovenska se svátek slaví v Německu, Skandinávských zemích, Nizozemí, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Ale zpátky k čárám. Během tohoto svátku se před třemi lety sešli u čerstvě legální sprejerské plochy u jablonecké přehrady sprejeři, kteří ji po svém vyzdobili. Pominu-li příšernosti ve formě shluků písmen, které opravdu nemají s původním záměrem udělat z podobných ploch nápaditou galerii nic společného, musím vyzdvihnout povedené obličeje. Tedy pokud se mezi obličeje počítá lebka :). Potud by bylo vše v pořádku, brambory v řádku, plocha je legální, takže co. No takže to, že se tam přímo u zdi tak nějak vyskytlo hřiště pro mrňata...

Většinou se mi povede zachytit všechna sprejerská dílka během toulání po městě a okolí, v tomto případě tomu tak ale nebylo, protože chodit k přehradě, která poslední roky připomínala spíše vyprahlou Saharu, mě příliš nelákalo a tak jsem o tomto graffiti neměla ani tušení až do doby, než se o něm minulý týden začalo mluvit v médiích. Zdroj fotografií použitých v koláži ZDE.

Jak jsme venčili dinosaury

Minulý měsíc jsem se vybičovala k výkonu hodného metálu, protože již pětadvacátého jsem měla odškrtaný a nakoupený seznam všech věcí, co bude budoucí čtvrťáček potřebovat do školy. To ale není zdaleka všechno, prokrastinaci jsem tentokrát zadupala kamsi k zemskému jádru, já totiž obalila i učebnice! Vzhledem k tomu, že v tomto druhu "tvoření" mám dlouholetou praxi, mi to netrvalo ani půl hodiny, čím jsem trhla dosavadní rekord a světe div se, obešlo se to i bez sprostých slov. Pokud nechápete, dovolím si citovat z mého staršího "obalovacího" článku:

" ...dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě! Páč mi těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny volného času ze zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila..."

Vše pospolu hezky chrnělo letním spánkem v šuplíku a čekalo na svou příležitost a já tak mohla vložit energii do slibu - prvního letošního velkého výletu do lesa. A protože se sliby mají plnit, vydali jsme se s Matýskem (a s plným batohem důležitých věcí jako je kudlička, náplast, svačina po čtyři lidi, mokré ubrousky nebo sedm plastových dinosaurů) a s plánem postavit domeček pro skřítky do tichého a voňavého lesa. Bylo tam krásně, jen z domečku pro skřítky nakonec vznikl příbytek pro dinosaury, kteří nám při našem odpočinku na měkké trávě vylezli z baťůžku... :)

Vzlykám, protože mám lysou hlavu

Ne, ještě na tom nejsem tak špatně, i když za pár desítek let mě to díky genetickým dispozicím zcela jistě nemine :). Dnes to nebude povídání o mé hlavě, ale o vyjmenovaných slovech, jednom z největších strašáků dětí ve třetí třídě. Kromě toho, že se je učí odříkávat jako básničku, musí se je naučit i správně používat. Někomu to jde samo, někdo potřebuje trénovat. Poprosila jsem tedy toho, co mu to jde samo, jestli by tomu, co potřebuje trénovat, nenašel na internetu nějaký pěkný komplexní test k doplňování. Nenašel. On si ho raději vymyslel...

Jestli mě něco dostalo, tak kromě zmínky o lysé hlavě to byla věta "Když budeme dmýchat v lese, tak ho můžeme rovnou vymýtit"... :)

Nevšedně všední radosti

Když máte doma děti, které vám často nevědomky zpestří den, nikdy se nenudíte a většinou je za to milujete (pokud to tedy zrovna není naplno puštěný kohoutek mimo umyvadlo :)). Když vám ale den zpestří vědomě a jenom tak, aby vás rozesmály, ať je to ve formě vzkazu, drobnosti nebo vyložení si zadaného úkolu po svém, milujete je o to víc... :)

A nikdy nevíte, kde a kdy na vás co vykoukne...

Rivalita mezi městy

Pražáci versus Brňáci, Opaváci versus Ostraváci, Ostraváci versus Pražáci, Hradečáci versus Pardubičáci, Pražáci versus zbytek země. Nad rivalitou až nesnášenlivostí některých jedinců, která se třeba u Hradečáků a Pardubičáků datuje až do Rakouska-Uherska, zůstává někdy i zdravý selský rozum stát. Ovšem ve většině případů se nad tím jen škodolibě usmějeme, protože nás se to přeci netýká, ať si to ti debilové vyřídí mezi sebou sami, že jo :). Co ale dělat, když se ocitnete ve středu vosího hnízda a přímo se vás to dotýká? Představte si, že já, rodilý Liberečák, jsem se po patnácti letech života v Jablonci dozvěděla, že takováto rivalita existuje i mezi těmito dvěma městy! O příspěvek, na který jsem minulý rok na Facebooku narazila (zase ta zatracená prokrastinace!), se nemůžu nepodělit... :)

Vysvědčení, halucinace, léto a tak...

Dnes nebudu komentovat třeťáčkovy dvojky z výtvarné, pracovní a hudební výchovy, díky kterým nemá vyznamenání. Jsem šťastná, že už nemá čtyřicítky horečky, že už nejsem šílená strachy, že je to jen angína a ne mononukleóza a že už Matěj zase vymýšlí kraviny. Že má sílu udržet hřeben a hrát si s mými vlasy (jeho oblíbená kreativní činnost :)) a že si u toho můžu po několika hustěkrutopřísných dnech nalít skleničku vína. Halucinacím s temnými tichými hlasy, kterým není rozumět a vrtulníku poletujícímu v obýváku se už jen smějeme. Těšíme se na skládání Rubikovy kostky, kterou mu pančelka zabavila a na konci školního roku vrátila, na léto a stavění domečku pro skřítky, na prázdniny, které se nám díky nemoci a přestavbě školy prodlouží na tři měsíce. Přiznám se, že já se těším o trochu méně, protože se ze mě v tuto dobu stává kuchařka na plný úvazek, což se s úvazkem pracovním tak trochu tře. Ale to dáme, hlavně, že se máme :).

Ještě pár dní a Matýsek se bezpečně vrátí do zajetých kolejí... :)

Kočičí dovolená

Poslední dobou mám pocit, že mi osudem vyměřený čas utíká rychleji, než by se mi líbilo a že toho stíhám čím dál méně. Tak třeba právě dnes jsem s lehkým znechucením zjistila, že se má prokrastinace každým dnem ve svých výkonech zlepšuje a když to takhle půjde dál, určitě vyhraje nějaký ten metál. To máte tak, ačkoliv se mílovými kroky blíží letní dovolená, obrázky z té loňské, kterými jsem chtěla čtenáře zahřát v letošních třeskutých mrazech, dál spokojeně pochrupávaly ve své složce. A protože mi dnes osud přihrál nemocné dítko, díky bonusovému volnému času jsem pro jednou milé prokrastinaci natrhla zadek a obrázkům užívajícím si prodloužený zimní spánek připravila budíček :).

Loňská dovolená byla všechno možné - voňavá, zmrzlinová, koupací, sluníčková, pohodová, výletová, grilovací, vymknutokotníková, kulečníková, navštěvovací, zatměníměsícová. Ale úplně nejvíc ze všeho byla kočičí...

Expert přes návody...

...aneb etuda z Procházkovic života po x-té, tentokrát na téma "Sestavujeme slunečník":

On: "Co tam píšou? Ty jsi přes ty návody expert..."

Ona: "To je jednoduchý. Vyslov kouzelnou formuli "Kladivo a klíč", na koberci si sestav pískoviště, a když si nebudeš vědět rady, zavolej do Ikey..." :)

Když je mi zima...

...natáhnu teplé ponožky, rolák vyhrnu k nosu, zabalím se do deky a vyštrachám letní fotky, kdy jen pohled na ně zahřeje (no, možná za to tak trochu můžou i ty ponožky, rolák a deka :)). Když je mi vedro, je tomu logicky naopak. A protože se mi pár obrázků za zimu nastřádalo a do žádného jiného článku se samostatně nehodily, a taky proto, že je dnes vážně vedro, pojďte se ochladit se mnou... 

Hravě, špinavě :)

Neveselo, truchlivo

Kdysi jsme bývala vysmátá pracovní tlupa, které nebylo téměř nic svaté. Z prima party nás zbyla třetina a důvodů k úsměvům máme čím dál méně, hojnou měrou k tomu přispívají události, které nejsou veselé ani trochu. Těžké nemoci našich kolegů a kolegyň, z nichž někteří stále bojují, někteří boj vzdali a některé již diagnóza připravila o život, drtící šílené pracovní tempo a požadavky, kdy firma zkouší, co vydržíme, to vše přispělo k tomu, že si každého okamžiku hodného úsměvu vážíme jako toho nejvzácnějšího pokladu. Všichni se snažíme o to, aby těch pokladů bylo co nejvíce, a i když je to někdy hodně těžké, přispívám svou malou troškou do mlýna i já :).

Jestli něco dokáže spolehlivě příchozím vyloudit úsměv na tváři, tak jsou to za mě zaskakující pracovníci...

Muzeum filmových legend

Při našich jarních prázdninových a dovolenkových toulkách jsme cestou na Vysočinu narazili na Muzeum filmových legend v Poděbradech. Tedy, my na něj tak úplně zčistajasna nenarazilli, ale to je vlastně jedno, zkrátka jsme se tam po zralé úvaze a chudší o 750 káčé ocitli. No a tuhle návštěvu, která probíhala asi jako v každém podobně laděném muzeu (velká místnost, spousta vitrín a milion otravných světýlek škodících fotografům), jsme si náramně užili, přičemž jsme ji neopomněli okořenit komentáři od "Tak to se jim fakt nepovedlo..." přes "Vraťte mi vstupný!" až po "To chci!" nebo "To je živý?!".

Exemplářů k prvním dvěma zoufalým výkřikům vás v zájmu vaší duševní pohody ušetřím. Za to vám ukážu pár těch, které, podle mého, opravdu stály za to. A když se na oplátku v komentáři zmíníte, která postava na vás nejvíce zapůsobila, budu jen ráda :).

Příšerkový malinový dort

Ani si nepamatuji, kdy naposledy, jestli vůbec někdy, jsem vám škádlila chuťové pohárky dvěma dortopatlavými články po sobě. V každém případě teď tomu tak je :). Náš osmileťák se nenápadně transformoval do devítileťáka a tento přerod nemohl projít bez povšimnutí, potažmo dortu. Letos jsem si vymyslela lamu z jedné hry, krásnou, fialkovo-modrou, pruhovanou, s třásněmi a osedlanou jako bonus k tomu. Poprvé za mou patlavou kariéru se mi stalo, že mi modelování podle předlohy nešlo, ta lama mě tak strašně prudila, že jsem na ní nakonec rezignovala, a to jak na figurku, tak na mírnější variantu - obrázek s lamou. Když mě Matýsek viděl jako hromádku neštěstí (no vymyslete něco z různých odstínů modré a fialové, že jo?), říká mi:

"Tak udělej třeba příšerkovej dort, ten se povede vždycky a může tam bejt i modrá a fialová."

A jak oslavenec pravil, tak se i stalo. Mohu vám tak představit dalšího malinovo-vanilkového exhibicionistu ze série dortů naháčů :). Protože se mi ale od čtenářů množí dotazy ohledně fází patlání, článek bude nejen koukací, ale také trochu netradiční, neb sem přidám i pár tipů.

Velikonoční dort

Před pár lety jsem se tu pohoršovala nad tím, že mí tři zástupci mužského pokolení jsou, co se týká dortů, zarezlé konzervy. Klidně by to mohla být neforemná hrouda, hlavně, aby byla z piškotu a poctivého vanilkovo-oříškového máslového krému.

Jenže já z boje neutíkám, tak dlouho jsem nenásilnou formou podsouvala synkům variantu malin a lahodného našlehaného krému, až tvárný Matýsek přišel s tím, že by chtěl k narozeninám "vanilkovej a malinovej". Pochválila jsem mu jeho vynikající výběr :) a od té doby oříšky upadly v zapomnění, protože mé milé staré konzervy zjistily, že to bez nich taky jde. Jenže nedávno se sešla zvláštní kombinace okolností, kdy mi zbyla z Vánoc spousta ořechů a k tomu jsem potřebovala spotřebovat potahovou hmotu, které hořelo datum spotřeby. Jsou to tři roky, kdy jsem patlala oříškový dort naposledy, a tak jsem klukům za jejich ústupek, kdy vzali na milost dorty ovocné, želatinové a šlehačkovo-čokoládové, letos připravila malé velikonoční překvapení. Oříškové. Jen si říkám, když u toho tak mlaskali, jestli jsem si na sebe náhodou neupletla bič. A ani jim nevadilo, že původní tuhý máslový krém je nyní našlehaný, lahodný a o dost méně máslový :). Za tento úžasný fígl nikdy nepřestanu děkovat Renušce, pro kterou jsem byla v jejích patlavých začátcích inspirací a které v jejich výtvorech nyní nesahám ani ke kolenům :).

Naháček s vanilkovým piškotem a oříškovo-vanilkovým krémem...

Jak umělec vyoral chybějící obyvatele...

Jednou za čas u mě doma zaklepe na dveře návštěva. Potud by bylo vše v pořádku, milé návštěvy u nás mají dveře dokořán. Jenže tahle se jmenuje Únava, je přebornicí v nezvaných návštěvách, miluje přepadovky, nikdy se předem neohlásí a milá taky zrovna dvakrát není. Většinou zůstává jen den, to si dáme pořádně silný kafe, velký kus cukrem nadupaného dortu, pokecáme jako nejlepší kámošky a ona zase spěchá, k mé veliké úlevě, někam jinam. Nepříjemnou hostitelkou se ale stávám ve chvíli, kdy se Únava změní na neskutečně otravného a vytrvalého hosta, který odmítá odejít a zůstává týden, dva, měsíc... Při poslední takové návštěvě před třemi lety jsem lila klukům místo sirupu do skleniček olej a místo deodorantu použila lak na vlasy. Ani nevím jak se mi jí tenkrát se zbytkem sil podařilo chytit za límec a vyhodit ze dveří. Tvářila se dost kysele, ale svým škodolibým úšklebkem, který ze sebe přitom vyloudila, mi připomněla, že je to mrcha vytrvalá, která z boje neutíká a že se objeví znovu. A taky že jo. Tentokrát se mi jí vypakovat nedaří a ona, vědoma si svého úspěchu, si v obýváku v rohu za křeslem udělala svůj koutek. A vypadá to, že se jí tam náramně líbí a že si tam nějaký čas pobude. Kombinace nevyspání, šíleného pracovního tempa, péče o nemohoucí babičku a mých nových léků, jejichž léčebný účinek má široký dosah a kromě mé bolístky léčí i deprese (co kdyby) a noční pomočování (může se jednou hodit), to vše ke mně tuhle Únavu nalákalo jako vosu na lízátko.

Dotazník II

Milí blogoví přátelé,

po půl roce jsem tu s dalším netradičním článkem a stejně, jako posledně, budu doufat, že se na mě nebudete zlobit, když nepohladí vaši duši, oči ani chuťové buňky. Hádáte-li, že budu pomocí písmenek škemrat o vyplnění dotazníku pro prvorozeného, máte pravdu a vyhráváte neviditelný metál :). Ráda bych vás tedy i tentokrát poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a teď vám ji předkládám ve stejném znění i zde, protože maminka blogerka, která by mohla rozhodit sítě i jinde, je taková malá výhra, že jo :).

Janinčin příběh...

...aneb proč mi říkají Janinka.

Většině lidí je má blogová přezdívka, která vlastně vůbec žádnou přezdívkou není, šumák. Někteří, a možná jsou tací i mezi vámi, se nad mým blogovým jménem pozastavují. No a pak tu jsou ti, kteří si myslí, že jsem infantilní exhibicionistická blbka, co si tak nechává říkat z pouhého rozmaru. A protože tomu tak není a mě trápí, že to někoho trápí (kecám :)), ráda bych situaci vyjasnila.

Jak už to tak bývá, jméno a rodinu si nevybíráme, což zcela jistě v budoucnu ocení dívenka Análie z Ostravska - a ne, opravdu se nejedná o překlep. Rodiče často dávají svým dítkám jména po sobě či prarodičích a i já se měla stát obětí této rodičovské hrdosti. Jenže jsem těm dvěma nositelům genetických informací asi trochu překazila plány, neb jsem nepřišla na svět s pindíkem, a tak jsem místo Jana po otci vyfasovala variantu ženskou. Základ jsem tedy měla. Ale nic není tak černobílé a naservírované, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě je tu totiž má polská babička Janina. Toto polské jméno vzniklo paradoxně z českého mužského tvaru Jan a mělo by být novější verzí polského ženského jména Joanna, které se v Polsku poprvé objevilo kolem roku 1399. I když tu novější verzi bych brala trochu s rezervou, neboť mé babičce bude letos 93. Stejně, jako Jana, je i Janina jméno velice tvrdé a já sama ho skounsu v této formě jen od velice mála lidí, jejichž drtivou část tvoří ti, kteří o mé averzi nevědí. Ti, kteří to vědí a přesto toto oslovení použíjí, si jen chtějí seknout drápkem. To se mi ale stalo jen párkrát za život, přičemž do toho nepočítám maminčino "Jano!", které když zaznělo, bylo hodně zle :).

Velikonoční jezevčík

Svátky jara jsou v plném proudu, ptáci řvou, sluníčko svítí, alergici trpí a zapomnětlivé hospodyňky nervózně sjíždí internet a v hojné míře navštěvují můj článek o beránkovi bez formy. A protože já se ze svých chyb poučila a beránčí formy mám pro jistotu hned dvě, mohu vám i letos nabídnout zjevně nikdy nekončící a téměř každoročně se opakující beránčí příběh. Nedokonalost je součástí našich životů a musím přiznat, že letos o sobě dala znát více, než bych si přála. Patlání beránků se totiž trochu zvrtlo. A možná i zvrhlo :). Ono se to má tak...

Mé dvě formy jsou úžasné. Nemusí se vymazávat ani ničím vysypávat, jen se do nich nalije těsto, upeče se a vyklopí. Problém je v tom, že po vyklopení beránků vypadá jako beránek jen jeden. U druhé formy má v poměru k tělu korpus tak maličkou hlavičku, že připomíná ledasco, jen beránka ne. Možná si pamatujete, předminulý rok jsem tento problém vyřešila transformací do velikonočního kohouta. Letos to odskákal jezevčík :).

Operace se zdařila, pacient přežil

Když jsem byla malá a po zimě roztál sníh, chodily jsme s mou mladší sestřičkou hledat poklady. Mezi naše vytipovaná místa patřila úzká ulička za garážemi pod úrovní silnice (těch barevných sklíček, co jsme tam našly!) nebo staveniště bývalého obchodu Plus - v tu dobu jsem začala sbírat zátky od piva (už mě to přešlo :)). Ovšem nejoblíbenějšími místy pro naše pátrací výpravy byly prostory kolem paneláků, obzvláště ty pod balkony. Naše maminka tak vždycky z jara dostala dárek v podobě dvaceti zrezlých kolíčků na prádlo a několika knoflíků, my si zase hodily pár korun do kasičky a vybavily si arzenál korálků, báboviček nebo malých figurek. Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsme jednou šli s Matějem po cestě, na které stálo něco, co jsme tam prostě nemohli nechat ležet. Už dříve jsme "zachraňovali" kostičky LEGO nebo malé figurky, ale ty se tam vždycky jen tak válely v blátě. Tentokrát to ale bylo jinak, tahle postavička tam prostě jen tak stála a koukala na nás. No nechte ji tam!

Doma jsme figurku vykoupali a začali přemýšlet, jak jí opravit ruku.

Graffiti po xté

Doba je zlá. Už ani ta graffiti nejsou co bývala. Minulý rok jsem narazila jen na čtyři dílka, jejichž výtvarné zpracování bylo hodno pozornosti, skoro to vypadá, že se ten nejlepší sprejer z Jablonce nadobro odstěhoval.

A nebo zdražily barvy.

Matějovy smrťohovory

Smrt a vše kolem ní očima dítěte aneb Matějovy smrťohovory podruhé...

"Maminko, až umřeš, víš, že mě to bude trápit celej život?"

"Až umřu, nejdřív si pohopsám v obláčcích a pak se budu dívat na ty, co jsem nejvíc miloval."

"Mně se strašně stejská po Jarušce, je mi líto, že už ani nevím, jak vypadala. Nemohla bys mi ji nakreslit?"

"Je pravda, že když se vrátíš do minulosti a zašlápneš červíčka, změníš budoucnost?"

"V družině se hejbou hračky. To bude asi Jaruška, jak se na mě chodí dívat."

"Maminko, já o tebe mám starost, že máš pořád zavřený oči, neumírej, ještě tě budu potřebovat!"

"Máťo, já ale neumírám, já jenom spím!"

Kostnice Kutná Hora - Sedlec

O morové epidemii, bez které by kostnice se světově unikátní "výzdobou" nejspíše neexistovala, o nablblých turistech, o kostrách čtyřiceti tisíc obětí moru a válek, o bělení kostí vápnem a o historii kostnice vůbec. Zkrátka od každého kousek... :)

Na počátku všeho byl hřbitov. Podle pověsti na něj v roce 1278 rozptýlil opat Jindřich z místního cisteriánského kláštera hrst půdy z Božího hrobu, kterou si přivezl z Jeruzaléma. Hřbitov se tím stal největší součástí Svaté země ve střední Evropě a vyhledávaným pohřebištěm, místo věčného odpočinku zde nacházeli nejen místní, ale i lidé zpoza hranic. Počátkem 14. století se na hřbitově začal stavět hřbitovní kostel Všech svatých, dvoupatrová kamenná budova, v horním i dolním patře se nacházely kaple, v dolním později vznikla kostnice.

V polovině 14. století české země zasáhla největší morová epidemie v dějinách, odhaduje se, že při ní zahynula třetina až polovina obyvatel zemí Koruny české. Epidemie se nevyhnula ani Kutné Hoře, na hřbitově, který se v té době rozrostl na 35 tisíc metrů čtverečních (což je rozloha cca 4-5 fotbalových hřišť), bylo pochováno 30 tisíc obětí černé smrti, během husitských válek pak přibylo dalších 10 tisíc obětí. V roce 1421 byl kostel zasažen požárem, který v opatství založili husité. Koncem 15. století byla většina hrobů zrušena, ponechán byl jen malý pohřební prostor kolem kostela, který se tam nachází dodnes. Kosterní ostatky byly uloženy ve spodním patře kaple a podle pověsti je zde v roce 1511 vyskládal do velkých pyramid poloslepý mnich.

V tomto stavu kostel i kostnice setrvaly až do roku 1703, kdy začala celková obnova cisteriánského kláštera. Té se ujal geniální český architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel, který si připsal, i přes svou tělesnou vadu a krátký život, mnoho staveb a přestaveb. Jeho architektonickým stylem byla barokní gotika a v tomto duchu se nesla i obnova hřbitovního kostela, která se netýkala jen samotné stavby, ale i výzdoby. Během let 1708-1712 kosterní pozůstaky znovu uspořádal, mezi jeho realizované návrhy patří kostěné monstrance ve výklencích, ústřední baldachýn a kalichy. Pyramidy z kostí a lebek měly poukazovat na barokní zbožnost a představovaly zástupy čekajících na vzkříšení.

V roce 1784 byl klášter zrušen a jeho majetek odkoupili orličtí Schwarzenbergové, kteří v roce 1870 nechali kostnici upravit do současné podoby. Tu má na svědomí František Rint, řezbář z České Skalice, kterému zadal zakázku kníže Karel III. Schwarzenberg. Podle dochovaných pramenů Rint se svou ženou a dětmi tři roky namáčeli kosti v kýblech s chlorovým vápnem, než se mohl pustit do výzdoby. Mezi jeho výtvory patří kostěný lustr nebo erb rodu Schwarzenbergů, svá díla nezapomněl spečetit podpisem. Z kostí.

Současná podoba kostnice, obzvláště erb rodu Schwarzenbergů, měla být podle některých zdrojů poděkováním za to, že opravu kostnice rod financoval, podle zdrojů jiných zase mělo být dílo oslavou tohoto rodu. Tím by se ale zcela odchýlili od původního duchovního záměru kostnice z období baroka.

Současná podoba kostnice je jednou stranou nazývána jako "šokující, pobuřující, nechutný, děsivý, nemorální, bizarní, makabrózní, morbidní a neuctivý kýč", strana druhá jí oponuje a používá výrazy jako "kouzelné, úchvatné, velkolepé, jedinečné, úžasné, ohromující a mystické umělecké dílo". List The Irish Times ve své cestovní rubrice dokonce kostnici zařadil mezi pět nejstrašidelnějších míst na světě. A jak to vidím já, úplně obyčejný smrtelník?

Jestli je tu něco nemorální a pobuřující, tak (kromě kostěného podpisu, který nějak nemohu skousnout) to jsou turisté, kteří mají nutkavou potřebu pořídit si "selfíčka" s těmi, kteří se již nemohou bránit. Také si nemyslím, že by pozůstatky mrtvých a lebky poskládané do pyramid měly jako primární účel ve své době kohokoliv šokovat. No a když rozeberu achající z druhého tábora, jestli na mě nějak působí ostatky čtyřiceti (někde je uváděno až šedesáti) tisíc obětí epidemií moru a válek, pak rozhodně nepoužiji slovo "kouzelné či úchvatné". Mou návštěvu kostnice provázel jen jeden pocit, který jako by z duše mluvil latinské mravní zásadě "Memento mori", tedy "Pamatuj na smrt". Necitíla jsem chlad ani strach, ve chvíli, kdy se přede mnou vynořily hory ostatků, z nichž mnohé lebky nesly známky smrtelného válečného zranění, jsem si uvědomila, jak malinká jsem, jak je život pomíjivý. Když jsem sbírala podklady pro tento článek, narazila jsem v souvislosti s kostnicí na zajímavý citát a nemohu jinak, než s ním souhlasit. Jako by ti mrtví říkali "Čím jsi ty, byli jsme i my, čím jsme my, budeš i ty".

Při návštěvě jsme měli štěstí, díky všednímu dni mimo sezónu jsme byli ušetřeni davu turistů. A ti, kteří tam byli, se chovali (až na selfie výjimky) potichu a s pokorou, atmosféra se nesla v duchu pietním. Pokud někdo fotil, pak dle pokynů, bez blesku.

Navštívíte-li někdy tuto stavbu, jež v posledních letech procházela a stále prochází rozsáhlou rekonstrukcí, po pravé straně od vchodu kostnice jsou nenápadné schody nahoru. Mnoha lidem tato drobnost unikne, díky tomu se ale připraví o příjemné prostředí kaple v prvním patře a o dokumenty a povídání o vzniku kostnice.

Průduch v jedné z pyramid

Růžičkový a lamí dort

"Maminko, já bych s tebou chtěl něco tvořit..."

A maminka, rozněžnělá, že už je ta drobotina na dobré cestě k uzdravení, řekla... "Ale to víš, že jo, broučku, a co by to mělo být? Řekni si cokoliv!"

"Tak třeba dort!"

Budu si muset zapamatovat, že slovo "cokoliv" mám používat jen při plném vědomí a v krajní nouzi :).

Matýskův lamí pididort :)