Velikonoční jezevčík

Svátky jara jsou v plném proudu, ptáci řvou, sluníčko svítí, alergici trpí a zapomnětlivé hospodyňky nervózně sjíždí internet a v hojné míře navštěvují můj článek o beránkovi bez formy. A protože já se ze svých chyb poučila a beránčí formy mám pro jistotu hned dvě, mohu vám i letos nabídnout zjevně nikdy nekončící a téměř každoročně se opakující beránčí příběh. Nedokonalost je součástí našich životů a musím přiznat, že letos o sobě dala znát více, než bych si přála. Patlání beránků se totiž trochu zvrtlo. A možná i zvrhlo :). Ono se to má tak...

Mé dvě formy jsou úžasné. Nemusí se vymazávat ani ničím vysypávat, jen se do nich nalije těsto, upeče se a vyklopí. Problém je v tom, že po vyklopení beránků vypadá jako beránek jen jeden. U druhé formy má v poměru k tělu korpus tak maličkou hlavičku, že připomíná ledasco, jen beránka ne. Možná si pamatujete, předminulý rok jsem tento problém vyřešila transformací do velikonočního kohouta. Letos to odskákal jezevčík :).

Polovičák: "Já nemůžu, on se na mě dívá!"

(Omlouvám se za kvalitu fotky, ale tahle opravdu v plánu nebyla :))

Druhého beránka tradičně lentilkově ozdobili kluci :).

I tento beránek je letos postižený, poleva si tekla kudy chtěla a žila si svým vlastním životem a to dokonce i potom, co zatuhla (když se jí konečně zachtělo). Neviditelní tvorečkové si do ní pak přes noc vyšlapali své cestičky.

Můj milý polovičák s oblibou říká, že v bříšku se to srovná. A má, téměř jako vždy, pravdu :).