Doba kroužková

Sedím na pidižidličce za pidilavicí, poslouchám paní učitelku, dělám si zápisky, nestačím se divit pořádku v lavici a v sáčku na výtvarku a obdivuju přes prázdniny prokouknutou třídu. Jo, to všechno zvládnu najednou. Jsem na třídních schůzkách, které se netradičně netočily kolem prospěchu našich dětí.

"Tak, to je asi všechno a teď povídejte vy!"

Způsobně se příhlásím. "Já bych vám chtěla poděkovat za Dobrého anděla. Je to úžasný nápad a moc se mi líbí..."

Paní učitelka poděkuje. A vysvětluje, protože rodiče překvapeně vrtí hlavou, koukají po sobě, neví, netuší. Je mi z toho trochu smutno, působí to dojmem, že se s dětmi o tom, co se děje ve škole, moc nebaví. Sama si myslím, že za to tak trochu (víc) mohou kroužky. Vidím to každý den před školou, rodiče nervózně přešlapují, vztekle nakukují skrz skleněné dveře a každou chvíli stáčí pohled na hodinky...

"Dělej, nestihnem fotbal!"

"Kde se couráš, letíme na hudebku!"

"Už jsme tam měli bejt!"

"Co se tam vykecáváš?! Máme trénink!"

Všimněte si, že to není o tom, že "nestihneš, máš", ale o "nestihneme, máme". Pasovali jsme se do rolí otroků-řidičů, vyhazujeme a vyzvedáváme děti ve správný čas na správném místě. V mnoha případech přetěžujeme děti kvůli našim ambicím nebo nesplněným snům, ale na úkor společně stráveného času. Máme pocit, že musíme dětem řídit jejich volný čas a to, že se pak můžeme chlubit, jaké to máme šikovné dítě a co všechno dokázalo, je dost významný bonus. Ale ano, nelžeme si do kapsy, že tomu tak není. Žijeme v době kroužkové a kdo nemá alespoň tři, jako by nebyl. Úkoly a učení se odkládají na večer, kamarádi na neurčito. A já jen doufám, že stejně, jako doba ledová, i tahle jednou pomine a rodiče prozřou. Mně se to povedlo před pěti lety a je to neuvěřitelně osvobozující pocit.

S Matýskem máme každodenní rituál, vyzvedávám ho po obědě a cestou domů vypráví. Pravda, někdy se přistihnu, že při třicátémpátém "a mamííí" vypouštím. Ano, nejsem supermatka, jsem jenom člověk. A někdy sakra unavený člověk a nemám problém to přiznat. Ale to nejdůležitější zaregistruji vždy...

"Maminko, my hrajeme ve škole takovou zajímavou hru. Jmenuje se Dobrý anděl."

"To jsem ještě neslyšela, jak se to hraje?"

"No, v pondělí si všichni vylosujeme lísteček se jménem spolužáka a nikomu ho nesmíme říct. A k tomu spolužákovi se celej tejden chováme hezky a jsme na něj hodný. Ale nenápadně, nesmí o tom vědět, že ho chráníme. Jsme takový jeho dobrý andělé. A v pátek pak všichni hádáme, kdo byl náš dobrý anděl."

"Aha, takže ty jsi i anděl, ale i ten, o kterého se někdo stará?"

"Jo, přesně! To je vtipný mami, dva kluci si mysleli, že jsem jejich dobrý anděl, ale já měl na starost někoho úplně jinýho!"

Mám radost. Z paní učitelky, z Dobrého anděla, z Matýska.

Na schůzkách jsme se dozvěděli, že je to prevence šikany, která číhá za každým rohem. Po prvním týdnu děti nevěděly, která bije, nedokázaly svého anděla určit, do té doby se totiž většinou zaměřovaly jen na chování, které se jim nelíbilo, které jim ubližovalo. Čím déle ale hru hrají, tím více si všímají a dnes jsou již schopné vnímat a uvědomovat si to, že k nim je někdo pozorný. Paní učitelka se touto hrou snaží o to, aby se děti měly rády, vážily si sebe i ostatních a mně tohle přišlo jako naprosto dokonalý nápad.

Na lavici ležely kromě dokumentů i eurodesky a v nich spousta zajímavých věcí. Zapsané a zakreslené zážitky z prázdnin, dětmi zpracovaný vlastní profil. V něm jsem se nedozvěděla téměř nic nového, Matěje znám totiž jako své boty, zaujala mě ale kolonka "Tři přání". Třetí odpověď byla velmi vypečená hodná Matějovy velikosti :), ale ty první dvě mi tam tak nějak neseděly, připomínaly mi nekonečně omílané klišé, které se na nás valí ze soutěží krásy...

"Máťo, to jsi někde slyšel, že jsi to napsal?"

"Ne, neslyšel, nechci, aby se lidi zabíjeli a aby měli hlad!"

Zastyděla jsem se, že jsem zapochybovala. Věřím. Věřím ve své děti. Věřím v Dobrého anděla. Věřím ve zdravý rozum. Věřím, že generace našich dětí ještě není tak úplně ztracená.