Seniorské perličky III

 

Za můj největší pracovní úspěch považuji okamžik, kdy mě po půl roce svého pobytu klientka, která z pokoje vyhazovala všechny a všechno, přijala do svého života. Byl to zatím nejdelší adaptační proces, jaký jsem musela absolvovat, a když mě poprvé poprosila, jestli bych s ní nešla ven na zahradu, byl to neuvěřitelný pocit. Ano, klientka i nadále ze dveří vyhazuje velmi nevybíravým a vulgárním způsobem všechny a všechno, ale mě už ne :). Miluju je. Jejich humor, povahové vlastnosti, smutek i neřesti. Se všemi se dá pracovat, i když někdy je to sakra těžká výzva a nepovede se podle představ. Ale stojí to za to, protože tohle je moje druhé "doma". 

V drtivé většině se vztah s mými klienty veze na humorné vlně a já jen z hloubi duše věřím, že analýzy o tom, že do domovů se budou v budoucnu přijímat jen klienti, kteří nebudou schopni ani toho humoru, protože si je rodiny budou nechávat doma kvůli financím do poslední chvíle a do zařízení půjdou v hrozném stavu, se vyplní co nejpozději... Ale zpátky k něčemu veselejšímu, seniorské perličky jsem vám tu servírovala už dvakrát (1 a 2), třetí část bude převážně humorná :).

Klientka:

"Já mám nový tetování, heč!"

Klient se mě ptá po návštěvě pedikérky:

"Proč platím za pedikúru plnou cenu, když mám jen jednu nohu?"

Klient po návštěvě kadeřnice:

"Říkal jsem paní kadeřnici, že bych to mohl mít levnější, když nemám moc vlasů, a ona na to, že právě naopak, že to bude mnohem dražší, protože musí víc hledat!"

Klientka tahá osobní informace z klienta, a ten, když mu došla trpělivost, povídá:

"A co jste dělala vy?" 

"Byla jsem učitelka!"

"Jo? Já myslel, že jste byla u STB, máte stejný vyslýchací metody!" 

Klientka u snídaně žádá o odnesení talířku:

"Jean, odneste to!"

Klient čekající před úsekem sociálních pracovníků:

"Na co čekáte, pane Jiří?"

"Na sociální pracovnici, jdu k soudu."

"A co jste provedl?"

"Zabil jsem tři mouchy. Čtvrtá uletěla."

"A to byla ta práskačka?"

Návštěva u klientky na pokoji:

"Jak se máte, Maruško?"

Klientka odpověděla tichým hlasem a s teátrálním gestem, kdy si dala ruku před obličej jako filmová hvězda, která v záběru umírá:  

"Já nevím, cítím se nějak divně, jsem už stará. Asi umírám..." 

"Maruško, tohle byl ten nejlepší herecký výkon, jaký jsem poslední dobou viděla! Vy jste měla být herečka!" 

"Však jsem taky hrála divadlo!" rozesmála se na celé kolo klientka.

Klientka se mě u oběda ptá:

"Jani, příjdete za mnou?"

"Alenko, omlouvám se, ale dnes budu chodit jen za ležícími klienty..."

"Jo? Tak já budu ležet opravdu pocitvě!" 

Klientka, se kterou mám opravdu krásný vztah nejen proto, že máme společné polské kořeny, mě k sobě přitulí a povídá:

"S kolika babinama se takhle chodíte ňuňat?"

Bylo to strašně milé, takové babičko-maminkovské...

Jdu vzbudit klienta, který usnul v křesle ve společenské místnosti, že může jít na oběd. Jemně ho hladím po rameni a ruce a přitom povídám:

"Pane Ivo, vstávejte..."

"Pane Ivo, oběd..." 

"Pane Ivo, budíček..."

Takhle se to několikrát opakuje a najednou mi ten prevít se zavřenýma očima povídá:

"Ještě, ještě..." 

Klient vyžadující mou neustálou pozornost směrem k jejich stolu na jídelně:

"Paní Jano, vy nás přehlížíte jako dělnickou třídu!"

P.S: Pokud mě zase nepostihne blogové vyhoření, můžete se těšit na díl čtvrtý, protože mí klienti na mě svá moudra chrlí jak Baťa cvičky :).