Divnodivná procházka potřetí

Možná si pamatujete na článek o divnodivné procházce, ve kterém jsem, mimo jiné, psala o squatterském domě, jehož fasádu si obyvatelé vyzdobili velice svérázným způsobem - panenkami (a když nebyly po ruce celé panenky, vystačili si s jejich končetinami...). Divnodivná procházka se dočkala pokračování a já netušila, že dům, jemuž se říkalo "Ostuda Papírového náměstí" a jehož domovem byla ulice s příhodným názvem "U stoky", bude za měsíc po napsání článku srovnán se zemí. Myslela jsem, že prostor mi již nemá co nabídnout, ale hluboce jsem se mýlila. Když jsme si přes "Papírák" nedávno krátili cestu, nestačili jsme se divit. Místo domu a panenek je tam pro změnu pověšený ninja. Tedy přesněji řečeno, nafukovací panna tvářící se jako modlící se ninja. Asi nějaký druh street artu :).

Jak si se mnou hrála vánoční nálada na honěnou

Listopad byl, ostatně téměř jako všechny měsíce v letošním roce, docela obyčejným měsícem, až na jednu maličkost. Byl nezvykle teplý. A právě tento jev u mě zřejmě způsobil lehkou předvánoční paniku. Počasí mě totiž pěkně dlouho namlsávalo a Vánoce jsem upozadila v domnění, že je na ně ještě dost času. Poslední týden v listopadu se ale najednou prudce ochladilo a já, ještě opojená tím neřádem listopadem, najednou zjistila, že za měsíc už bude po Vánocích. A tak začalo hemžení, tvoření, nakupování a pečení, jenže nic z toho nemělo tu správnou atmosféru. Poprvé za celý život se mi stalo, že jsem neměla tu pravou vánoční náladu.

A protože se bez boje nevzdávám (neb jedna z mých vtipných sudiček mi neprozřetelně nadělila do vínku "přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné"), zkoušela jsem na tu nenáladu jít všelijak. Myslela jsem, že když si zapálím první adventní svíčku na svícnu, přijde to tak nějak samo. Jenže svícen byl ve sklepě a klíčky od sklepa si odvezl polovičák ve svých riflích na služební cestu. Zapálila jsem si tedy alespoň voňavé vánoční čajovky, ale efekt to mělo nulový. Alespoň ušetřím za svíčky.

Jako další pokus o přivolání vánoční nálady jsem zkusila zajít do kina na nový animovaný vánoční film Grinch. Asi nebylo úplně nejšťastnější chtít si navodit vánoční atmosféru u filmu, jehož hlavní představitel Vánoce bytostně nesnášel a dokonce je i sabotoval. Ani ten konec to nezachránil.

Další šancí, která se mi jevila jako velice nadějná, byla akce "Rozsvícení vánočního stromečku" v Matýskově škole, to by v tom byl čert, aby tohle nezafungovalo! Bylo to fajn, jenže... venku bylo deset stupňů, vánoční koledy jsme vzadu neslyšeli, protože jim tam, jako každý rok, nefungovala aparatura a že se blíží rozsvícení stromečku jsme poznali podle toho, že ostatní kolem nás začali odpočítávat. Alespoň, že toho svařáku tam měli dost, nepochybuji o tom, že jsem patřila mezi nejvděčnější zákazníky.

Když jsem se konečně dostala do sklepa, vytáhla jsem vánoční dekorace a na dveře pověsila věnec. Do mobilu jsem si nainstalovala vánoční vyzvánění. A nic! Upekla jsem a naplnila cukroví, s klukama jsme zdobili perníčky...

"Mami, to je zajímavej perníček, to je nějaký zvířátko?"

"Jo, to je speciální zvířátko a jmenuje se odřezek..."

:)

Když umře srdíčko

Miluju cesty s Matýskem ze školy nebo obědy jen ve dvou. Člověk se při tom dozví tolik zajímavých a úžasných věcí! Tentokrát se na mě vysypala moudra během oběda, pravda, málem jsem se při tom udusila, ale stálo to za to! :)

"Mami, já už vím, jak to vypadá, když člověk umře na srdíčko!"

"Kuck! Jak?"

"V tom srdíčku je takovej šáša. A ten šáša do něj mlátí a proto to srdíčko ťuká."

"Hmmm. A proč do něj mlátí?"

"Protože se z něj chce dostat ven."

"Jakože celej svůj život mlátí do srdce, aby se z něj dostal ven?"

"Jo."

"A co tam pije? A jí? Jak čůrá?"

"Má tam generátor, kterej dělá z krve vodu a ten mu do srdíčka přitejká takovým kohoutkem. No a jí mrtvý mozkový buňky, který umíraj, když člověk pije pivo. K srdíčku je pak připojenej močovej měchýř a ten má zase takovýho pindíka a tím jdou šášovy čůránky ven do těla."

"Aha. No a když se šášovi povede rozbít srdíčko a dostat se ven, co pak?"

"Člověk umře."

"A co se stane se šášou?"

"Zabydlí se v těle."

"No jo, jenže to tělo se pak třeba pohřbí!"

"Tak to je šášův konec. Sežerou ho červi."

"Tak to je docela smutný, celej život se snaží dostat se ven, a pak ho sežerou červi... A na to si přišel sám?"

"Jo!"

Napadá mě spousta ale, ale... mně se tohle vysvětlení asi i líbí. Stejně, jako jeho vize o Panbuchovi :).

A to by nebyl Matěj, aby k tomu nepřidal i nákres. Bavte se stejně, jako já :).

Zavyj, debile!

Aneb zcela netradiční adventní vsuvka, na jejímž konci jsem byla díky nezastavitelnému hýkání mé maličkosti asi na minutu vyřazena z běžného života smrtelníka :).

Nová sousedka v našem domě si pořídila asi psa. Tedy alespoň si to myslím, neboť nemám ten pocit, že stvoření, které, kdykoliv slečna odejde z bytu, sedí u dveří a permanentně kňučí, vyje a štěká, je její přítel. Když se to děje přes den, je mi ta přerostlá krysa úplně ukradená (omlouvám se všem krysám i psovi, protože vím, že to není jeho chyba), ale když něco takového začne vyluzovat, když se chystám jít spát, katastrofické konce s krysou v hlavní roli mi nejsou ani trochu proti mysli. Slečna si totiž o víkendu večer vyšla na pravidelný celonoční mejdan a protože naše ložnice sousedí s předsíní a ta s venkovní chodbou za dveřmi, měli jsme ten psí hlásek naservírovaný až pod nos. Tedy pod uši. A tak jsme se s polovičákem přesunuli na gauč do obýváku, protože tam by to, dle mých úžasných závěrů, prostě slyšet být nemělo...

Můj vánoční příběh

Můj vánoční příběh? Ráda bych napsala, že je nějak výjimečný nebo unikátní, ale v mém podání je to jen roky opakující se historie. Ovšem, ač to leckdy k tomuto příměru svádí, rozhodně není nudná! To se vám má totiž tak... Potřebovala jsem zajít do papírnictví pro dvě malé polystyrenové kuličky, protože jsem Matýskovi slíbila, že si autíčko, které vyrobil pro Maršálkovic vánoční stromeček, vyrobíme znovu. Stejně, jako každý rok, jsem si slibovala už před vstupem do obchodu, že se nebudu koukat nalevo ani napravo, půjdu na jistotu a za dvě minuty budu venku. Do košíčku jsem si vložila ony dvě kuličky a stejně, jako každý rok, se mi vloudila do nosu vůně šišek, proutí a chemického sněhu a já zase selhala a neodolala. V papíráku totiž přeladili na vánoční sezónu. A tak se stalo, že jsem odcházela po půl hodině a o čtyři stovky lehčí. Možná je můj vánoční příběh v něčem ale přeci jen mimořádný, není totiž osamocený a může se pochlubit hned několika sourozenci. V průběhu roku se tu tak objevují jeho bratříčci, příběh jarní, velikonoční, podzimní, halloweenský a zimní. Někdy, ale jen zřídka, se zajede podívat i příběh valentýnský. Přiznávám, to papírnictví je moje droga. A jen se divím, že jim tam ještě polovičák neposlal moje foto se zákazem vstupu. A no jo, jak by mohl, vždyť on o tom vlastně neví :).

Letošní vánoční příběh končí dárkem do nového bydlení pro dva nejmilejší členy rodiny... :)