Retušovaný pradědeček podruhé

Můj pradědeček zemřel dávno před mým narozením a i přesto mezi námi za poslední roky vzniklo velice krásné, možná až nestandardní pouto. Od mého hrabání v pradědově rozkroku a vyrábění nové židle pro něj už uplynulo hodně vody. V mezičase jsem se vrhla na další hrabání, tentokrát v matrikách, ale protože jsem se na jednom velice důležitém místě zasekla a už se asi nikdy neodseknu a protože jsem si potřebovala uklidnit nervy (koho by nenaštvalo, že váš předek, který měl prokazatelně ženu a několik dětí, se nenarodil, neoženil a dokonce ani nezemřel), rozhodla jsem se pokračovat v utužování našeho vztahu a vzala jsem si na paškál další fotografii. Ta je tentokrát z období první světové války a pradědeček na ní stojí před lazaretem, kde si léčil své válečné zranění.

Každý starý obrázek má své způsoby, jak potýrat mé šedé buňky. Většinou je polámaný nebo jinak mechanicky poškozený, tento byl, až na pár odřenin, v relativně dobrém stavu, ovšem já nemůžu mít nic na stříbrném podnose a tak mě v tomto případě potrápilo excelentní zašmudlání. To bylo patrné na celé fotografii, obzvláště však v pravém dolním rohu, kde jsem musela zrestaurovat dveře a jen můj šestý smysl tušil, jak asi pod tou vrstvou špíny původně vypadaly.

Práce mi zabraly několik dní, ještě mě čeká vyretušování asi kvadrilionu malinkých teček, které i na zmenšeném obrázku působí rušivě a budí tak na některých místech dojem "zapatlání". Ale to až časem, teď mi totiž zase začal vrtat hlavou ten nenarozený, neoddaný a nepohřbený předek :).