Demence na zkoušku

Když jsem psala článek o babiččině demenci, zmínila jsem se o semináři Demence - virtuální realita. Jak už název napovídá, byla do semináře zakomponována i virtuální realita, čímž se stal naprosto unikátním počinem v našich končinách. Program byl vyvinut odborníky z Austrálie a jeho autorem je asociace Dementia Australia. Na základě požadavků české Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS) byla australská verze včetně doplňkového materiálu přeložena do českého jazyka a jako první v Evropě začala APSS tento program nabízet. Zažila jsem již hodně školení a seminářů, ale tenhle byl všelicos, jen ne nudný...

Nasazuji si brýle a rázem je ze mě Edie, kterému nedávno diagnostikovali demenci. Jsem ve svém domě v ložnici, je 2:59 a já se probudil, protože potřebuju čůrat. Moje žena Marci, která leží vedle mě, je nevrlá, že jdu tu noc už poněkolikáté. Vstanu z postele, ale dojít si na záchod se ukáže jako noční můra. Děsí mě vítr, který venku ohýbá větve stromů a jejichž stíny připomínají postavy, které se chtějí vloupat do mého domu. Vylekalo mě strašidelné odbíjení velkých hodin, zvuky jsou zastřené a zní spíše jako dunící ozvěna. Cestou několikrát zabloudím, narážím do věcí a na vzorkovaném koberci na zemi vidím spoustu rychle pohybujících se brouků. Nepořádek na zemi mě mate a jako by už toho všeho nebylo málo, nemůžu si vzpomenout, kde ten náš záchod vlastně je. Když už si myslím, že jsem konečně došel do cíle a s úlevou vykonám potřebu, rozsvítí se světlo a ozve se unavený hlas Marci: "Edie, zase jsi se vyčůral do koše na prádlo..." 

Zdroj obrázku:

https://probonoaustralia.com.au/news/2016/09/virtual-reality-app-gives-experience-dementia/

Sundala jsem své brýle a nevěřícně koukala na ostatní kolegyně. Na ty, které měly cestu za sebou a koukaly stejně nevěřícně, i na ty, které do cíle ještě nedorazily. Vypadaly by legračně se všemi těmi pohyby, ale mně do smíchu nebylo ani trochu. Ve hře jsem vše viděla rozmazaně a motala se mi hlava jako po alkoholovém dýchánku na silvestrovském večírku. Špatně jsem se orientovala, všechno bylo zpomalené, ruce a nohy mě neposlouchaly a chvílemi se mi zvedal žaludek, protože se mi zdálo, že se všechny věci kolem hýbou. Bez mučení přiznávám, že jsem se těšila na chvíli, kdy dojdu ke svému cíli a budu moci brýle sundat. 

Zdroj obrázku:

https://www.todayonline.com/singapore/not-your-typical-vr-game-headset-gives-users-dementia-experience

Když jsme se všechny "vyčůraly" a vzpamatovaly z nepříjemného zážitku, nastala pauza, během které jsme měly přemýšlet, co všechno bylo ve "hře" špatně. Společnými silami jsme došly k závěru, že prakticky celý byt byl jedna velká chyba a chaos - věci poházené po zemi, umístění nábytku, vzorkované tapety a koberec, nezatažené závěsy, hlasitě odbíjecí hodiny, temné místnosti. Rušivým elementem pro mě byla i protivná Marci, ale jen do té doby, než jsem se dozvěděla životní příběh těch dvou. Byli to lidé předdůchodového věku, kteří plánovali během důchodu hodně cestovat. Osud pro ně ale připravil něco zcela odlišného - Ediemu byla diagnostikována demence a musel skončit předčasně v práci, Marci zase zůstala zaměstnaná na částečný úvazek, aby se o něj mohla starat. Zastyděla jsem se, že jsem ji šmahem odsoudila, on za tou protivnou Marci může být "jen" vyčerpaný a nevyspalý člověk, který byl, stejně jako já v posledním mém článku o demenci, zcela neinformovaný. Mimochodem, práce s životním příběhem je skvělá pomůcka, kterou by měl používat každý, kdo s člověkem s demencí přijde do kontaktu, ale o tom taky až někdy jindy.

Prožitek při druhém nasazení brýlí již nebyl zdaleka tak traumatizující a vyčerpávající. Edie byl v té samé domácnosti, která ale byla nemocným s demencí přívětivá - místnosti byly světlé a jasné, bez vzorků na zdech nebo bytových textiliích. Na zemi i nábytku byl pořádek, všechno bylo uspořádané a nechyběly popisky sloužící ke snadnější orientaci. 

Být na chvíli Ediem mě nesmírně obohatilo o cenné informace - pomohlo mi pochopit chování mých klientů a leccos vysvětlit. Třeba že když máte na světlé podlaze tmavý koberec, nemocný ho vnímá jako propast a obchází ho přitisknutý ke zdi. Proto se někdy u "útěkářů" dává před jejich dveře velká tmavá rohožka, přes kterou jim jejich nemoc brání přejít. Člověk s demencí také nevnímá příliš dobře vzory - na oblečení, tapetách, koberci - připadají mu, že se hýbou, proto se v zařízeních zaměstnanci oblékají do světlých pastelových barev bez vzorů.

Edie není jen hrdinou mé hry, je i zkratkou pro Educational Dementia Immersive Experience, velice volně přeloženo - pohlcující zážitkové vzdělávání zaměřené na demenci. Díky moderním technologiím mi má virtuální hra umožnila zažít při běžných úkonech to samé, co zažívá nemocný člověk. Seminář je primárně určen široké škále zaměstnanců v sociálních službách, kteří se o takto nemocné klienty starají, osobně bych ho ale vřele doporučila i rodinným příslušníkům nemocných. Pomůže jim totiž porozumět, vidět a pochopit to, co nám, zdravým lidem, v souvislosti s demencí uniká. 

Vide přibližující projekt EDIE