Více než dvě desetiletí se mi v noci často zdával velice zvláštní sen. Nebyl zvláštní ani tak svým dějem jako tím, že se zdál holce. Ten sen byl totiž skrz naskrz nádražácký. Zdávalo se mi, že jsem u velikého nádraží na volném prostoru, který protíná spousta kolejí. Na nich stály volně rozestavěné lokomotivy a vagóny, které i s oním prostorem byly mým domovem a já se celý snový čas bavila přeskakováním z koleje na kolej a skákáním z vagónu na vagón. V těch chvílích jsem zažívala těžko popsatelnou směs pocitů, štěstím počínaje a strachem konče. A tomu všem přihlížela ONA, železniční lávka.
Majestátně se klenula přes koleje a byla tichou společnicí mých vylomenin. Občas jsem vylezla i na ní, opřela se o zábradlí a dívala se dolů na projíždějící vlaky. A pak jsem se probudila. Dlouho jsem si lámala hlavu, proč se mi zdá zrovna tohle, až mi k tomu dopomohla náhoda, jak jinak, postěžování si mamince. A stejně, jako v případě předchozím, kdy něco "jen tak mimochodem prohodila" a rozlouskla tím záležitost, která mé šedé buňky týrala opravdu velice dlouho, stalo se tomu tak i tentokrát...
"Mami, já ti mám pocit, že to místo znám, že jsem tam už někdy byla. Ale to je blbost, já přece žádný takový most neznám!"
"Jo? A co ta lávka za nádražím? Chodili jsme tamtudy přece k paní Hauerový!"
"Jaká lávka? Vždyť tam žádná není!"
"No není, ale byla. Když jsi byla malá, tak jí zbourali."
V hlavě mi šrotovala kolečka na plné obrátky, která přerušilo výrazné "Cink!"
"Ježíši! Ta lávka se hrozně houpala a já se přes ní bála chodit, šla jsem vždycky co nejrychleji a skoro jsem nezvedala nohy, protože jsem si myslela, že se tak nestihne rozhoupat...
Co jsem sama nezvládla vyřešit za dlouhých dvacet let se mamince povedlo za dvě minuty. Několik let jsem pak o lávce hledala nějakou zmínku nebo fotografii, abych mohla porovnat tu snovou s reálnou (byť už neexistující), ale bezvýsledně. Až jednou...
...jsem jí skutečně objevila. Nevím ale, jestli je to dobře, nebo špatně.
Mám sice zaplněné políčko ve svých vzpomínkách, na druhou stranu se mi od té doby, kdy jsem lávku spatřila černé na bílém, nádražácký sen už nikdy nezdál.
A mně se přitom po tom skákání po vagónech tak stýská :).
Přesně, jako ve snu...
Zdroj obrázků - https://spolekzanadrazim.cz/nadrazi-viadukt-lavka/
Vidíš, a já mám léta sen kterého bych se vcelku ráda zbavila, ale ono ne. Zdá se mi že jsem v nějakém domě, hotelu, sídlišti, bytu... prostě někde kde vím že bydlím, odejdu odtamtud pro něco, ale když se mám vrátit, zjistím, že nevím jak se tam dostat, úplně mi zmizí z paměti kde to místo je. Ono by to samo o sobě až tak nebylo zlé, jenže já vím, že tam mám malé děti nebo psy. A nevím jak se k nim dostat protože nevím kde to je. Chodím po domech a hledám na dveřích bytů jmenovku a ne a ne jí najít. Takže se s hrůzou vzbudím a chvíli mi trvá než se dostanu do reality. Zbavit se tohohle snu by mi vůbec nebylo líto....
OdpovědětVymazatObčas se mi stávalo, že jsem se dostala v reálu na nějaké místo na kterém jsem měla dojem, že už jsem byla, že ho znám. Ale přitom jsem tam byla poprvé. Pak mi došlo, že se mi přesně ta situace zdála!
OdpovědětVymazatOny ty lávky byly asi stejné. Přesně takovou pamatuji i ve Skalici nad Svitavou, a taky už je zbouraná. O lávce se mi snad nikdy nezdálo, i když jsem na ní stávala a vrkala se svou první láskou
OdpovědětVymazatPamatuji že jsem měl ve skolkovem dětství vždy strach prejit lávku přes ricku u nás... Byla dost úzká a zábrany byly výš, než byla moje výška jako předškoláka...Po letech když jsem vyrostl jsem dlouho nechápa čeho jsem se to bál..
OdpovědětVymazatRozumím ti, i když se mi o lávce nikdy nezdálo, měla jsem podobný problém s jedním mostem nad řekou Labe.
OdpovědětVymazatJe stejně zvláštní, co všechno si dokáže uchovat ten náš mozeček, že to ani sami nedokážeme zařadit. Prvně jsem si myslela, že jsi snad chtěla být výpravčí. Chlap výpravčí - koloťuk, ale výpravčí žena - koloťulka?
OdpovědětVymazatVzpomínky z dětství. Já mívám sny na pokračování. Třeba náš táta má už rozestavěných několik baráků. Vždycky v tom snu pokračuje se stavbou některého z nich. Když se probudím, pochopím, že je to blbost, že nic nestaví
OdpovědětVymazatJá si pamatuji sny, kde jsem lítala ve vzduchu a pozorovala co se děje na zemi. Když jsem v tom snu padala na zem a jak jsem dopadla, tak jsem se v ten moment cuknutím a leknutím probrala.
OdpovědětVymazatBožínku, to je tak krásný <3 Děkuju.
OdpovědětVymazatUž při první fotce jsem si řekla, že je ta lávka určitě z Liberce. Šla jsem po ní na své úplně první služební cestě u ČSD.Ach,jo. Díky za odkaz.
OdpovědětVymazatPodobná lávka byla také přes nádraží v České Lípě.
OdpovědětVymazatTak to je paráda! Je dobře vidět, jak jsou obrazy pořád schované v "datovém skladu" našeho mozku. Už si s nimi neumíme vědomě poradit, ale dávají smysl a stačí najít správný klíč a ukáže se, že zámek není ve skutečnosti ani trochu zrezivělý .
OdpovědětVymazat[1]: Tyhle sny nemám ani trochu ráda, mívám je taky. Dřív se mi zdávalo, že jsem zapomněla vyzvednout děti ze školky, ale co už tam nechodí, sny zmizely. Pořád se mi ale zdává, že mám v klokance děťátko a úplně na něj zapomenu, nedávám mu jíst, nepřebaluju ho...
OdpovědětVymazat[2]: Kdo ví, co si naše duše pamatují z minulých životů...
OdpovědětVymazat[3]: Já nikdy na jiné nebyla, kromě té snové a té liberecké .
OdpovědětVymazat[5]: Mnohokrát děkuji!
OdpovědětVymazat[4]: Tak to já mám občas hrůzu přejít lávku přes řeku i v dospělosti .
OdpovědětVymazat[6]: Nebo koloťukna?
OdpovědětVymazat[7]: To jsou ale velice zvláštní sny! Na pokračování se mi zdál sen jen jednou, byla jsem v něm nevěrná svému muži a snový milenec se rozhodl mu to říct. Následující dny mi lezl do snu a otravoval, že to řekne, až jsem se naštvala, v reálu řekla manželovi, co se mi zdálo, a byl klid, otrava se už neukázal .
OdpovědětVymazat[9]: Nemáš zač!
OdpovědětVymazat[8]: Takový snový pud sebezáchovy, vzbudit se dřív, než se něco stane, díky Bohu za něj!
OdpovědětVymazat[10]: Jé, tak to mám radost, že jsem se takhle trefila!
OdpovědětVymazat[11]: Ony jsou si ty lávky prý hodně podobné, ale já po jiné, než po té liberecké (a té snové , nikdy nešla.
OdpovědětVymazat[12]: Moc hezké a pravdivé přirovnání .
OdpovědětVymazatTak. A teď se mi vybavilo plno zbouraných lávek...
OdpovědětVymazat[25]: A to je dobře nebo špatně?
OdpovědětVymazatzase jsem nemohl být přidán -
OdpovědětVymazat[26]:
OdpovědětVymazatVzpomínka na lávku zůstala hluboko v podvědomí a "vyplouvala" ve snech.
OdpovědětVymazat[27]: Chudák dívčica -
OdpovědětVymazat[28]: Blog asi neví, že jsi tu vítán .
OdpovědětVymazat[29]: Je zvláštní, co všechno dokáže podvědomí ovlivňovat. I když netuším, co mi to mé chtělo včera v noci říci, když jsem pekla svého manžela v troubě a s nějakými kumpány jsme se podivovali, že voní jako vepřová pečínka .
OdpovědětVymazatTo je úžasné . Je fajn, že už si s tím nemusíš lámat hlavu a víš, že jsi ji někdy viděla, ale na druhou stranu je škoda, že už se ti nezdá :(.
OdpovědětVymazatTak to je paráda, že jsi objevila, že se ti zdálo o skutečném místě. Mně se taky často opakuje několik snů, ale všechny do jednoho jsou hororové a děsivé - tedy doufám, že ne podle skutečného místa nebo se skutečnými lidmi.
OdpovědětVymazatNo vidíš, blik!
OdpovědětVymazat[33]: To jsi se nemusela dívat na horory, stačila nějaká pohádka a je na sen zaděláno . Mně se ve čtyřech letech zdál sen, sice jen jednou, ale nemůžu ho dostat z hlavy - před domem jsme měli takovou zasklenou vývěsku a já pod ní našla semínko. Doma jsem ho zasadila a vyrostla z ní ohromná kytka, dali jsme ji tedy do ložnice, kde bylo nejvíc místa. Ložnice sousedila s obývákem, kde jsme si s maminkou hrály s míčem, ten se zakutálel do ložnice, maminka pro něj šla a kytka ji sežrala. Dětská fantazie je prostě bezbřehá .
OdpovědětVymazat[34]: To je ale hrozný, člověk si jde po náročném dni odpočinout a místo klidu na něj čeká další hororová šichta . Vůbec ti takové sny nezávidím, mám hororový jen jeden a úplně mi to stačí!
OdpovědětVymazat[35]: Přesně, blik!
OdpovědětVymazat[37]: Máš pravdu. Jednu dobu jsem se doslova bála usnout, protože se mi tyhle sny zdály každou noc a byly opravdu krvavé a brutální. Nejčastěji opakující se obraz jsou tornáda, atomové bomby a situace, ve kterých utíkám před nějakým šíleným vrahem nebo bestií.
OdpovědětVymazat[39]: Mě dřív trápily sny s atomovým výbuchem a invazí mimozemšťanů, kteří nás ze svých lodí stříleli hlava nehlava. Trvalo to několik let, až jsem se tyhle situace naučila ve snech ovládat, říká se tomu lucidní snění. Věděla jsem, že výbuch nastane, když se ve snu dívám na Slunce a invaze zase, když civím na Měsíc. Tuhle informaci jsem měla tak zakořeněnou, že jsem si jí po několika letech dokázala vybavit i ve snu a kdykoliv měl přijít moment dívání se na oblohu, věděla jsem, že nesmím. Sklopila jsem hlavu, věnovala se něčemu jinému a od té doby mám klid .
OdpovědětVymazatNěkdy je lepší moc nepátrat, protože pak se růžové dětské sny rozplynou a zůstane šedá realita.
OdpovědětVymazatNepřebíhej koleje, srazí tě s pískáním vláček!
OdpovědětVymazatSen podobného ražení na mě teprve někde čeká...
OdpovědětVymazat[42]: Ano mami!
OdpovědětVymazat[41]: I takové zaplněné políčko šedé reality má svůj smysl .
OdpovědětVymazat[43]: Nene, to je jen můj sen!
OdpovědětVymazatHezké, ale jít po lávku ve chvíli, kdy pod ní projíždí dýmající lokomotiva, mohlo být nebezpečné. Minimálně být od mouru, v horším se na konci změnit v uzeninu :).
OdpovědětVymazat[47]: Určitě to nebezpečné bylo, ale to se mě nějak netýká, čoudící mašiny jsem v běžném provozu nezažila .
OdpovědětVymazatNo vidíš, Létavičko naše,
OdpovědětVymazat[49]: Nevím, jestli je to věkem, ale mně se létací sny ztrácí postupně taky. Tedy ony byly spíš takové skákavo-létací, odrazila jsem se do výšky a letěla velikou dálku, zase se odrazila a tak to šlo pořád do kola. Měla jsem přitom takový krásný pocit na hrudi, ani si nepamatuji, kdy se mi tohle zdálo naposledy...
OdpovědětVymazat