Absolutní jednička

Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká :), v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Tak to by bylo k nule asi všechno, ovšem tím zdaleka nekončím. Vyšším levelem nuly je totiž absolutní nula. Tahle kategorie má u mě jen jednu položku, ale je tak zásadní, že nálepka absolutní nula je opravdu trefná. Nemám vysokou školu!

Měla bych být asi smutná a utápět se v depresích, protože okolní svět mi dává méně či více zřetelně najevo, jaká nicka jsem. A přesto tomu tak není. Jsem šťastná a spokojená a za to vděčím dvěma naprosto odlišným skupinkám lidí. V té první jsou ti, kteří vstoupili do mého života, zaseli zlobu, nenávist, intriky a pomluvy, rozbili srdce a vše krásné na tisíc kousků a pak z něj, jako by se vůbec nic nestalo, zase odešli. Nebo ještě hůř, zůstali. Díky nim jsem se ale na stará kolena naučila chodit rovně a se vzpřímenou hlavou, říkat to, co si skutečně myslím a být tím, kým skutečně jsem. Kdyby ti věděli, jakou mi dali sílu, zvrátili by se vzad. A pak je tu druhá skupina, v níž jsou ti, pro které nulou, i přes své chyby, nebudu nikdy a za žádných okolností. Patří do ní moji nejbližší, kteří by pro mě dýchali a já pro ně, můj milovaný polovičák a zejména děti, které sice nemají vše, na co si ukáží, nejsou sedm dní v týdnu na kroužku, na kole, na lyžích nebo v bazénu, ale vědí, jaké je to si spolu vyjít na procházku, postavit sněhuláka, tvořit, vařit a všelijak patlat. A úplně nejšťastnější a nejspokojenější jsou, když si s nimi jejich rodiče zablbnou na hřišti, staví z Lega, zapaří na Playstationu, zahrají deskovku a když jim každý večer máma před spaním čte knížku. V tu chvíli vím, že nula je kdesi hluboko pode mnou, protože já, moji milí, jsem pro ně jednička. Absolutní jednička :).