Týden 17. - feťácký

Využila jsem krásného počasí a tak jsem, když Matýsek usnul v kočárku, domů rozhodně nespěchala. Sedla jsem si v parčíku u řeky na lavičku, vytáhla háčkování (docela rychle jsem se otrkala a je mi šumák, co si okolo jdoucí myslí :)) a nechala si od sluníčka pálit ramena. Z mojí idylky mě vyrušila kačena. Oslepená paprsky jsem líně zvedla oči a krve by se ve mně nedořezal. V řece, asi metr a půl ode mně, za zábradlím dělícím vodu od chodníčku, v úrovni mého klína, vykukovala chlapská hlava. Vzápětí mi došlo, že to je fotograf, který má evidentně dlouholetou praxi a tak se umí plížit tiše jako stín a ještě se dokonale maskovat oblečením. Tihle pošuci mě vážně děsí!!! Stejně jako feťáci, kteří si parčík spletli s noclehárnou a co vám budou tvrdit, že to černé metrové tele bez obojku a náhubku a s obojkem s hroty, je štěně, které si chce hrát. A jako na potvoru s mým dítětem, co je o polovinu menší, než ten čokl...

Košile na svatbu kluci mají a tak mě napadlo, že by se jim k tomu hodila i kravata. U nás nikde pidi kravaty nevedou a já dostala "úžasný" nápad, že jim je vyrobím. Vyštrachala jsem kravatu, kterou měl Míša na svatbě před třemi lety, rozpůlila jí a až pak přemýšlela (au!), jak z těch dvou canců vyrobit velmi jednoduché kravaty, kterými bych svoje děťátka při jejich vázání neprudila. Než jsem na to přišla, uplynuly dvě hodiny, samotná výroba byla pětiminutová. Jo, byla to docela legrace, ale povedlo se. Prostě jsem kravatu navázala na gumičku, trochu to pošéfovala jehlou a prudění tak odpadá...:)

Hádanku, co je na obrázku, který jsem vám podstrčila do minulé týdenní rekapitulace, nikdo neuhodl. Takže moji milí, je to...

Mozek!

Tedy alespoň podle našeho prvorozeného. Logiku to má - ovládá ruce, zrak, chuť, čich, nohy, jen na ucho tam zapomněl. A to černé vlevo je zásuvka, protože bez energie přece nemůže fungovat, to je jasný, ne? No a taky to trochu přepísknul s tím milionem terabytů. Vlastně, víte, že se ani nedivím, že to nikdo neuhádl? :)

Moje děti. Někdy je mám sto chutí chytnout pod krčkem, ale pak stačí drobnost... To třeba letím do pokojíčku, protože na sebe ti dva vřeští a když tam doběhnu je od sebe odtrhnout, menší sedí na větším, dělá mu "malá", tulí se k němu a pusinkuje ho. Nebo při cestě pro druháčka do školy menší už od plotu z kočárku řve jeho jméno a nechce jet jinak, dokud ho nečapne za ruku. A takhle jdou třeba až domů, něco málo přes kilometr...

Jsou prostě k sežrání... :)