Malinká Janinka

Milé děti (jo, vy, co jste nezapomněli své hravé dětské já před x lety na pískovišti a taháte ho stále sebou jako kouli na noze), protože tu pár dní nebudu, posílám vám už dnes k zítřejšímu Dni Dětí dáreček - sebe. A aby to k sobě hezky pasovalo, jak jinak - sebe coby dítko :).

Věk: čtyři měsíce

Má-li někdo potřebu komentovat můj výraz v obličeji, pak vězte, že vůbec není vyděšený či vytřeštěný, jak by se mohlo na první pohled zdát, je naprosto normální a používám ho při různých příležitostech několikrát denně doposud :).

Botanická zahrada Liberec podruhé

V první části fotoreportáže z Botanické zahrady v Liberci jsem vám představila živé tvory, druhou tedy věnuji tomu, za čím se do Botanické zahrady chodí většinou - rostlinám a stromům.

Zahrada v Liberci je nejstarší botanickou zahradou u nás a před pár lety byla kompletně zmodernizovaná. Celý komplex je rozdělen do několika pavilonů - skleníků, které mají tvar rostlinných buněk a na jeho projití, pokud nejste fanatičtí "kytičkáři", vám stačí dvě až tři hodiny.

Liberecký kraj - kaktusářů ráj

Až půjdete nakupovat...

Až půjdete zase jednou nakupovat...

A až se vám v oddělení ovoce a zeleniny nebude něco pozdávat...

Pak vězte, že tam před vámi byl můj manžel, jehož kreativita nezná mezí...

Tajně doufám, že ho při tom nikdy nechytnou. A pokud ano, tak se tiše modlím, ať banán s pomeranči (ten byl na pořadí dne při minulém nákupu) a okurka s paprikami nebudou brány jako ohrožování mravnosti mládeže...

Botanická zahrada Liberec

Po zimě a po sérii téměř nikdy nekončících nemocích hatících nám pravidelně naše plány jsme se rozhodli, že je na čase oprášit tradici "Každý víkend jeden výlet". A tak jsme se v sobotu ráno sbalili a namířili si to do liberecké botanické zahrady. Většina natěšených návštěvníků jezdí do tohoto malého zeleného ráje především za květenou. Já ne. Já tam jezdím v první řadě za zvířátky a pak teprve za rostlinstvem naší matičky Země. No uznejte sami, kdo by odolal tomu nádhernému akváriu, které návštěvníky vítá prakticky hned u vchodu?

Narozeniny a Dort - dětské kostky

Ahoj,

já jsem Matěj a chtěl bych vám napsat, jak jsem oslavil svoje první narozeniny. Teda, bylo to docela překvapení, já jsem totiž vůbec nevěděl, že mám narozeniny, ale že se něco asi děje, jsem vytušil z toho, že se máma s tátou na střídačku zavírali do pokojíčku a něco tam kutili. No a když tam šla naposledy máma, tak do něčeho hrozně bouchala, to se mi samozřejmě nelíbilo a tak jsem stál u zavřených dveří a bouchal do nich taky. Byl jsem z těch mých rodičů docela na nervy, protože jsem si v pokojíčku nemohl hrát a musely mi stačit hračky v obýváku. Máma pak běhala po kuchyni, krájela, pekla, mazala, patlala, zdobila. Pořád otvírala lednici a blahořečila si, že je fajn, že udělají oslavu na dvakrát, protože nemáme tak velkou lednici, aby se do ní vešlo všechno pití a pohoštění. A navíc by se těch patnáct lidí a dětí k nám ani nevešlo, máma říkala, že by to byl masakr.

No a pak... Najednou se k nám v sobotu nahrnuli lidi z máminy a v neděli z tátovy strany, začali mi třást rukou a ocumlávat mě. Já tohle vůbec neznám, takže jsem z toho byl docela na větvi a chvílema i natahoval. Ale stálo to za to, když jsem to přetrpěl, zasypali mě krabicema zabalenýma do barevnýho papíru. Nejvíc se mi na nich líbily (a ještě víc chutnaly) ty mašle. Jenže pak začali ty papíry z těch krabic trhat, protože já se k tomu neměl, a bylo po srandě. Ale nakonec zase tak úplně ne, v těch krabicích byly docela zábavný věci. Máma se chytala za hlavu a říkala, že každým rokem přibudou věci další a kam prý že to dáme. Při nedělní oslavě vypila pět skleniček šampusu (ale jedna z nich byla s tím dětským ), pak si dala okolo krku vlajkovou šálu a všichni se koukali na hokej. Pořád u toho řvali "Góóóól", ale mně to nevadilo, já si za těch pár dní, co takhle doma ječeli, zvyknul. Pravda, poprvé jsem plakal, protože jsem nevěděl, proč táta křičí, ale oni mi to vysvětlili a já to pochopil. No a pak když skončil hokej, máma se strejdou zlobili a hlubokým hlasem hulákali "Mistři!"

Když zaklaply za návštěvami dveře, máma se o ně opřela, sedla si na bobek, udělala něco jako "uff, pfff, chmpf" a pak řekla "Bože, to je ticho." A pak vysávala drobky, uklízela, leštila zapatlaná skla a myla nádobí.

A tady máte pár obrázků...

Tak tohle mi tu připravovali rodiče, jak pořád chodili do pokojíčku. A to mámy bouchání? To byly skoby na houpačku, kterou jsem od mámy dostal.

Kostička sem, kostička tam...

Moje město je krásně barevné a čisté (až na ten zatracený prach, ale ten je všude, co si budeme povídat). Když půjdete po ulici, do vlasů se vám nezamotá kus igelitového pytlíku a na obličej vám vítr nepřiplácne zmuchlaný papírový kapesník. Taky se vám zcela jistě na botu nepřilepí psí (barevně neidentifikovatelné) hovínko, plivanec od toho dobytka, co bydlí nad vámi nebo žvýkačka. Trávu tu máme krásně zelenou a můžete si na ní položit deku bez obav, že se vaše pozadí na něco napíchne.

V mém městě jsou k sobě lidé milí a ohleduplní a na pitomce tam nenarazíte, ani kdyby jste moc chtěli. Máme tu stabilní teplotu plus mínus dvacet stupňů, nepotřebujeme deštníky, protože tu nikdy neprší a je tu dokonce i moře. Jenže tam moc nechodíme, protože tam jsou žraloci.

Chcete vědět, kde je moje město? No tak prosím, račte vstoupit...

... do LEGO města!

Kusudama podruhé

To si vám takhle včera večer sednu k notebooku a nestačím zírat na hlavní stránku svého blogu. Respektive na návštěvnost mých stránek. Místo obvyklých cca 15 návštěv v klidovém stavu (to znamená, že jsem nehnula ani prstem, nekomentovala, nenavštěvovala, nepublikovala) je jich tam najednou 50. Co to sakra je?

Ze zvědavosti vlezu do výpisu návštěv a nechápu - proč dvě třetiny návštěvníků zajímá můj první článek o Kusudamě? Pro připomenutí zde - http://moje-mozkovna.blog.cz/1011/kusudama. Jen mimo mísu - prosím pěkně, mohl by mi někdo PODROBNĚ (blondýna) vysvětlit, jak vložit na blog odkaz, ale tak, aby měl název takový, jaký já chci a nebyl v něm celý název adresy? Předem děkuje tele přes odkazy.

Po chvílí pátrání mám jasno, za všechno může ten divnej pták Loskuták, co poradí vám co a jak. Stačí jedno vysílání a jaký je najednou zájem o papírové květinky. Takže tady máte další várku, tentokrát jarní variace :).

Návod na výrobu kytiček ZDE .

Vochechulčiny výjevy

Varování: vyznavači spisovné češtiny nechť dále nečtou, mohli by dostat osypky.

Vochechulčiny výjevy

Váha

vodpovídající vosmiměsíčnímu vlkodavovi, víceméně variabilní (vyžrané vyžle)

Výška

výjev vysokovyčnívající (VI vynásob VI, vynásob V, vodečti V)

Věk

vykopávka víceletá

Vzhled

vizáž viditělně vybočující vypelichané vochechule

Vnadná

vůbec

Vdaná

velmi vážný vztah (vyvolená vodnáře Vítka)

Vlasy

vanilkovo-vlašskoořechové, voňavé

Vočiska

vykulená, vřesovitě vybarvená

Vlastnosti (většinou)

všežravá, veselá, vděčná, vnímavá, věrná, věřící, vařící

Vlastnosti (výjímečně)

vzteklá, vzdorná, vybuchující, vulgární, vrtošivá, vrčící, vážná

Vlastnosti (velmi vzácně)

vlivem výborného vína vrávorající, vzlykající, vypatlané vemeno

Vostatní

vícenásobná vzorná vychovatelka vlastních vysněných vřeštících výtržníků

vlastenec

vynervovaně vrásky vyrábějící vidíc vojáky, volejbalisty, vlezdoprdelky, vypečené vejtahy, vykuky, veledůležité velikány

Vynalézavá

veršuje, vášnivě vyrábí všelijaké věcičky

Vadná

vykrkává věty

Vcelku všední,

Vás, vážení, vždy vřele vítající.

Vaše Vochechule.

Voficiální vobrázek: vlezte :)

Návod na mozaiku - tác

Pro vás, kteří jste si přáli vědět, jak se taková mozaika vyrábí...

Co budete potřebovat:

Předmět, který budeme pokrývat mozaikou (v mém případě podnos) - musí být čistý a suchý.

Měkkou tužku na nakreslení motivu a gumu, protože JÁ ji potřebovala často...

Střípky mozaiky - použila jsem mozaiková sklíčka o tloušťce 0.1 mm, zdála se mi přirozenější a mnohem jemnější, než varianta 0,4 mm.

Štípačky, nebo speciální kleště na mozaiku - to pokud se nespokojíte s klasickým čtvercovým tvarem. Pokládání čtverců je sice rychlejší, se střípky různých tvarů si ale zase můžete více vyhrát, žádný vzor v tomto případě není nemožný.

Lepidlo na mozaiku - při lepení stačí velmi malá kapička na každé sklíčko.

Lepící pásku - tou jsem zakryla stěny podnosu, aby se nezašpinily při nanášení spárovací hmoty.

Hmotu na spárování, případně kapku barvy, kterou do hmoty přidáte, pokud nechcete mít spáry bílé.

Kuchyňskou houbu na mytí nádobí na roztírání spárovací hmoty.

Suchý hadřík nebo papírové utěrky na konečné dočištění výrobku.

Lak na přelakování hotového dílka.

Jak jsem tvořila:

Na tác jsem si nakreslila motiv a na něj podle vzoru (i tak jsem občas ujela) nalepila naštípaná sklíčka. Mezi jednotlivými střípky jsem nechávala dostup jeden až dva milimetry, klidně může být i víc, on se svět nezboří.

Lepidlo jsem nechala přes noc zaschnout, pak jsem tác obrátila a vyklepala případné nečistoty a tím také zkontrolovala, zda jsou všechna sklíčka přilepená.

Na okraje tácu jsem nalepila ochrannou pásku, podle návodu připravila spárovací hmotu - návod byl popsán blbě, takže jsem musela sama přijít na to, že hmota musí mít konzistenci asi jako zubní pasta. Po částech jsem ji z misky vylila na tác a houbičkou na mytí nádobí (neocenitelný pomocníček) jsem do všech spár hmotu zatlačila. Hmota rychle tuhne, proto i práce s ní musí být rychlá. Asi po pěti minutách jsem vzala houbičku a celý tác jí přejela znovu. Potom jsem papírovými utěrkami podnos vyčistila, vyleštila a nechala zaschnout.

Hotové dílko ještě doporučuji přelakovat, aby déle vydrželo. Po nanesení laku (může být více vrstev) lze výrobek normálně používat, čistí se navlhčenou houbičkou nebo hadříkem.

Nakreslený motiv

Mozaika - tác

Zamilovala jsem se do ní na první pohled i dotek. Byla tak nádherně křehká i drsná zároveň, uchvacující barevné odlesky, které se od ní laškovně odrážely, byly potěchou pro mé oči i duši. Jediné, co jsem jí nemohla odpustit, byla její nechutná dokonalost.

A tak jsem vzala štípačky a ze všech centimetrových čtverečků té překrásné mozaiky jsem během chvíle nadělala tisíce střípků. Proč jen, pro Boha, proč jsem to dělala? Inu, dokonalost a pravidelnost je přeci tak nudná. Ovšem uznávám, chtělo by to občas dříve, než cit, použít jako první mozek. Nějak mě nenapadlo, že mi pak práce bude trvat pětkrát déle...

Náš vztah byl zpočátku hodně komplikovaný, nevím, jestli se na mně zlobila za ten Fernet a hořkou čokoládu, kterými jsem jí během výroby nechtěně nakrmila, nebo za ten štípačkový masakr. V každém případě se mi celkem zákeřně pomstila a v nestřežené chvíli se mi propašovala pod kůži. Tak nenápadně, že to ani nezabolelo. O to větší tak bylo mé překvapení, když se na vyráběném podnosu začaly objevovat kapky krve a když se moje krásné světle modré džíny z Číny začaly podobat kalhotám řezníka Špejlíka.

Ale i přes ty počáteční překážky, nadávky a vztekání, jsme k sobě přeci jen cestu nalezly. Tajně doufám, že naše spolupráce ještě zdaleka neskončila...

Fernet se skrývá vlevo nahoře, hořká čokoláda vpravo dole a krev? 

No, tak ta je tam všudypřítomná...