Má-li někdo představu, že v domově seniorů najde pouze usmívající se babičky a dědečky a že je vše zalité sluníčkem, nemůže se více mýlit. Klienti tu více či méně úspěšně žijí na hromádce se spoustou dalších cizích lidí a s množstvím různých charakterů. Tito lidé si už zažili ve svých životech své a nemají co ztratit, a tak na povrch, leckdy v kombinaci s demencí, vyplouvá jejich přirozenost a vlastnosti, které byly v běžném životě potlačeny. Někdy to jsou vražedné pohledy a nenávistné komentáře, někdy hádky, ostrá slova, vulgarity, narážky lechtivějšího charakteru nebo dokonce psychické týrání či šikana. Kdo má jednolůžkový pokoj, jako by vyhrál v loterii. Ve vícelůžkových pokojích se totiž často odehrávají boje ve stylu zavřené/otevřené okno, zapnuté/vypnuté topení, tichá/hlasitá televize, rozsvícené/zhasnuté světlo... Občas si připadám jako vychovatelka v družině, jen místo dětí se od sebe snažím odtrhnout dva či více seniorů. Paní vychovatelka má ale jednu velkou výhodu, může zařvat. To v mém případě nepřipadá v úvahu, protože za á) křik nemám ráda a snažím se ho vyvarovat i doma, za bé) v práci si ho ve své pozici nemohu dovolit, a konečně za cé), zvýšení hlasu by bylo stejně kontraproduktivní, neboť by ho mnozí klienti díky svému špatnému sluchu ani nezaregistrovali. Nastává tedy čas na první fázi, kterou je civilizovaná domluva a ve správný čas správným tónem pronesená má oblíbená zázračná hláška "tak se všichni uklidníme", při které většinou senioři propuknou v upřímný smích a perná chvilka je zažehnána. V opačném případě, a stává se to skutečně zřídkakdy, přichází na řadu fáze dvě, kterou je důraz. Můj hlas není ničím výjimečný, není ani líbezný, ani protivný, zkrátka nijak zvlášť nevybočuje. Když ho ale říznu důrazem, není to zrovna dvakrát nic příjemného, a to prosím ani pro mě. Zatím jsem ho použila dvakrát a v obou situacích to bylo zcela na místě. A i když z toho nejsem kdovíjak nadšená, na pomyslné výsledkové listině se tato metoda nachází až na posledním místě, protože drtivou většinu vyhrocených sporů jsem zatím zvládla vyřešit diplomaticky. Třetí fázi - vykázání klienta z místnosti, jsem, díky bohu, ještě použít nemusela.
Dnešní perličky tedy nebudou jen vtipné, netradičně jsem je proložila i těmi, které sice na první pohled humorně působit mohou, ale krom toho také odhalují skutečné lidské charaktery.
Rozhovor dvou klientek:
"Co se zase rozčiluješ?"
"Už mě štve, jak mě věčně někam v tom vozejku postavěj, a nechaj mě tam třeba půl hodiny stát samotnou!" (paní se běžně pohybuje na vozíku sama :))
"A kdo by se o takovou starou bábu zajímal? Tak si stěžuj na OSN!"
Klient o jidáších k snídani:
"Víte, jak jsme tomu říkali, když jsme byli děti? Čuráček!"
"To je trefné, ty dnešní jidáše podobu asi fakt nezapřou..."
