Sirotci a koza...

...aneb další životní lekce udělená, tentokrát na téma "peníze dětskýma očima". Když už si člověk myslí, že ho nemůže vůbec nic překvapit, zaručeně se tak stane :).

Před Vánocemi mi přišla na telefon zpráva, že máme ve schránce dvě obálky. Jedna byla pro Matýska, druhá pro Míšu, a v obou byly peníze. Je jedno, kolik jich bylo, pro někoho to bude vždy málo a pro někoho zase jmění. Poděkovala jsem za ně dárci (toho času již rok skrytého před koronavirem ve svém protiatomovém krytu, jak vtipně poznamenal švagr :)) zprávou s tím, že brzy zavoláme. Po přechozí nepěkné "obálkové" zkušenosti jsem usoudila, že bude jen dobře, když kluci poděkují osobně. Bohužel to byla volba špatná, protože nebyla dostatečně rychlá. Dárce zřejmě očekával, že mu kluci poděkují okamžitě, což ale nešlo kvůli online výuce a celá situace budila dojem, že cokoliv jiného, než dárce vynášet do nebes a blahořečit ho nejméně sto let po jeho smrti, je jediné správné řešení. A protože se tak nestalo a nezapadalo to do jeho představ, začal Míšovi jízlivě vypisovat. Výsledkem bylo, že se kluci šprajcli, a že se žádný děkovný (a vlastně ani žádný následující) hovor nekonal. Prý nechtějí mít s penězi, které jsou podmíněné vynucenou vděčností, nic společného, a že prý se nenechají koupit. 

Přiznávám, že mě to překvapilo, a to i přes to, že už z dřívějška vím, že naši kluci jsou v těchto otázkách trochu jiní. Nikdy nezapomenu na to, co udělali, když jsme se před sedmi lety stěhovali. Hypotéka byla v procesu schvalování a bankovní účty byly díky spoustě poplatků a pojištění s tím spojenými vysáty až na dno, možná i pod něj. Tenkrát jsme si finančně sáhli na dno, a tak jsme si s klukama sedli a opatrně jim vysvětlili, že příští měsíc bude trošku zvláštní, že to bude taková výzva, protože budeme muset hodně šetřit. Budeme mít co jíst, ale delikatesy à la bažant to nebudou. Když ti dva, bylo jim tenkrát tři a deset, přinesli svoje kasičky, že si ty korunky můžeme nechat, nemohla jsem skrz knedlík v krku ani mluvit. Nakonec jsme to zvládli i s drasticky přiškrceným rozpočtem a nabízené peníze si nevzali, ale ten pocit, že jsme se s tou výchovou asi tak úplně nesekli, mě rozněžňuje dodnes :). 

Ale zpátky k obálkám, kromě toho, že jsem byla z rozhodnutí kluků překvapená, mě situace zahřála u srdce, byla jsem na ně vážně pyšná, že mají svůj vlastní názor, svou hrdost a důstojnost, a že se nenechávají semlít tím, co se od nich očekává. A tuhle vlastnost asi mají po nás, rodičích, oba zastáváme názor, že pokud něco darujeme nebo někomu pomůžeme, děláme to v tichosti, nezištně a proto, že chceme, neočekáváme za to vděčnost, závazky nebo něco na oplátku. Jejich volbu jsem tedy s pochopením respektovala, ale co s těmi proklatými papírky, které nás tak tíží? Dali jsme hlavy dohromady a přemýšleli, jak z toho ven. Vrátit? Nevrátit? A když nevrátit, co s nimi? A co takhle darovat? Na tom jsme se shodli všichni, a tak se taky stalo, po chvíli hledání jsme se rozhodli podpořit vzdělání dětí v Bangladéši. Matýsek si při tom zopakoval matematiku a rozpočítal peníze tak, aby se tam mohla radovat jedna škola z kozy, tři sirotci ze školní uniformy a bot, a sto dětí ze školního oběda. Dobrý pocit nám trochu hatil Míšův komentář, jestli těm dětem nebude vadit, že to je za "špinavý prachy", ale uchlácholen tím, že o tom v Bangladéši přeci nemusí vědět, jsme se vytouženého klidu na duši  přeci jen dočkali :).