Mimozemský dort podruhé...

"Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek."

Tolik citace, kterou jsem použila před pár lety u dortu k narozeninám pro mojí maminku. A protože se historie často opakuje, i když se nám to vůbec nehodí, nejinak tomu bylo i tentokrát. Dobře, škrtněte si višně a jedno kvítko, které se tam už nevešlo a letošní dort máte jako přes kopírák, ačkoli původní vize byla na téma les. Moje máma je totiž máma lesní. Nebo taky houbová, borůvková, brusinková, jak je libo. V lese tráví většinu své zasloužené penze a to i když tam zrovna nic neroste. Má ten les tak ráda, že jsme jí dokonce kdysi dali dárkem kousek pralesa pod Ještědem. Ale zpátky k patlání. 

"Kluci, potřebuju se zbavit toho kyblíčku barevných kousků potahovky, co mi zbyla od minula. Dort bude lesní, takže pařez, nějakej mech, tráva, potůček, kamínky, houbičky, borůvky, možná maličkej skřítek nebo lesní zvířátko. To nemůže bejt těžký, to dáme!"

O deset minut později...

"Kluci, máme problém. Máme málo zelený a hnědý, ale spoustu růžový, fialový, červený a modrý."

"No tak uděláme speciální houbičkovej dort s příšerkama!", tlemí se Matěj. 

A aby těch katastrof nebylo málo, rozhodla jsem se z tohoto dortu bez jakýchkoliv předchozích příprav udělat testovacího králíka a roky používaný piškot nahradit těstem, které jsem objevila na Australském blogu pod názvem Obláčikový Sponge Cake. Přípravu jsem svěřila prvorozenému, neb ten se během téměř půl roku nucené školní absence stal v pečení bábovek, buchet a dortů mistr. Troubu jsem si vzala na starosti já, těsto krásně vyrostlo a vypadalo přesně tak, jak mělo. Ale dost euforie a achání, vy chcete určitě slyšet, kde se to zvrtlo :). To, že vršek praskl, mi nevadilo, přeci jen to měl být dort a vršek bych stejně seřízla, kluci by se rádi pro ten přebytečný kousek obětovali. Ovšem to, že jsem po hodině a půl pečení bezmyšlenkovitě automaticky píchla špejlí do obláčku, jestli už jako je, byla asi chyba. Obláček totiž udělal docela tichoučké "pffff" a začal se vypouštět jako pneumatika. Sedla jsem si k troubě a za zoufalého povzdechu "adoprdele" jsem se dívala, jak se obláček zmenšuje na třetinu svého původního objemu a jak se z něj stává, jak trefně Simi poznamenala situaci, která by mohla nastat, omeleta :). Nicméně! Omeleta, která zůstala naštěstí nadýchaná, na dort stačila, korpus se na tři pláty rozříznout podařilo a hlavně, něco tak lahodného a nadýchaného jsem ještě nikdy nejedla. Když to vypiluju, jako že vypiluju, věřím tomu, že obyčejný piškot mi bude nostalgicky připomínat už jen recept v mém sešitku.

Letošní omeletový mimozemský naháček odlehčeným vanilkovým krémem promazaný, ananasovými kousky proložený... A ne, mami, vážně jsme před modelováním nic nepožili :).

Když maminka po sfouknutí svíček poznamenala, že si je schová a až jí bude 99, zasadí je do dortu obráceně, zalapala jsem po dechu a nebyla schopná slov :). No, snad se mi během těch 33 dortů, co mě ještě možná čekají, ten les vážně někdy podaří :).