Jak jsem se naučila kreslit

Kdysi dávno jsem u blogerky Jarušky obdivovala její kresby tužkou a díky ní se tak dozvěděla o kurzu Kreslení pravou mozkovou hemisférou. V tu chvíli jsem věděla, že se to chci naučit taky, ale protože to bylo v době, kdy jsem se vrátila do práce po rodičovské dovolené (a když už jsem se rozkoukala, přišla těžká operace a neustále nemocné dítko), na nějaký dvoudenní kurz jsem neměla čas ani pomyšlení. A tak jsem jich několik prošvihla i přes to, že se konají tak blízko a v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Ale jak říká můj milý polovičák, všechno chce svůj čas a protože se postupem času všechny nečekané překážky urovnaly, nechala jsem si kurz nadělit k narozeninám. A jako nevěřící Tomáš, tedy Janinka, jsem tam šla s očekáváním, že odtamtud po dvou dnech půjdu s nálepkou prvotřídního mazala.

Den první - úvodní kresba, na kterou jsme měli půl hodiny a která měla znamenat začátek naší kreslířské cesty, takové srovnání před a po. Upozorňuji, že jsem nikdy portréty nekreslila, vlastně jsem o svých schopnostech měla velice pochybné mínění, neb v dětství bylo moje nadšení pro tužku zdárně zadupáno mou maminkou do země. Nemyslela to zle a zcela jistě o tom nemá dodnes ani tušení. No a já jí to připomínat nebudu, protože ji moc miluju a jsme rády, že se máme. Na některé věci si zkrátka člověk opravdu musí počkat. I když to trvá třeba třicet let :).

Při kreslení tohoto obrázku jsem si pomáhala v rychlosti načrtnutými vodícími čarami, které byly i na předloze. Proto možná výsledek nevypadá tak strašně, jak jsem očekávala.

Den první - kresba po čtyřech hodinách plných vysvětlování a trénování technik.

Familierně jsme mu na kurzu říkali "Džordžík" :). Bylo nás tam devět a každý ho namaloval jinak, byť předloha byla naprosto stejná. Velice zajímavý byl následný rozbor výrazu kresby, který leccos vypovídal o naší povaze. Fakt to sedí! Asi proto, že v mém případě byly tyto vlastnosti velice pozitivní :).

Den druhý - kresba finální. Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že tohle dokážu, zaťukala bych si na čelo a o duševním zdraví dotyčného bych si pomyslela cosi nelichotivého. Nebudu vám skromně vykládat, že mě tohle dílko nechává chladnou, že by to mohlo být lepší a že tam je spousta chyb. Je, ale je mi to docela fuk, protože jsem stále ještě nadšená - z výsledku, z lektorky, z prostředí, z ostatních účastníků, z atmosféry...

A víc už ani slovo, kdo nevěří, ať tam běží! :)