Dinosaurus ve sklenici a jiné špeky

S vrtáním, řezáním a boucháním jsme skončili den před Vánocemi. Každá rána mě vytáčela do nepříčetnosti, ale chtěli jsme mít konečně klid a proto jsme od rána do večera dřeli. Z toho také, mimo jiné, vyplynula moje několikatýdenní absence, potřebovala jsem akutní regeneraci jak těla, tak nervů. I v těch nabušených dnech jsme si ale udělali čas a všichni patlali cukroví. Můj drahý pojal zdobení po svém. Dvě obyčejná vykrajovátka - horní kytička a spodní kapřík - vytvořily duo, na které se nedá zapomenout...

No a kdyby někdo ve výtvoru z domečkového vykrajovátka poznal, slušně řečeno, pozadí s hemeroidy, má pravdu...

Povánoční čas jsme prožívali lehce v pravěku. Míša dostal pod stromeček dinosauří vajíčko. Poznámka švagra před rozbalením "A udělala jsi, mami, do tý krabice díry?" mě poněkud rozhodila, ovšem po objevu "pouhého" vejce se mi velmi ulevilo. Vajíčko se mělo ponořit do vody a nechat vyklubat. Po třech dnech mělo být hotovo, nicméně náš dinosaurus byl poněkud zabrzděný a tak mu to trvalo něco málo přes týden. A protože měl po vyklubání křivé nohy a každou jinak velkou, dali jsme ho do sklenice s vodou ještě trochu nabobtnat...

Jenže nohy našemu dinosaurovi po pár dnech nabobtnaly tak, že skoro nešel ze sklenice vytáhnout. Když se nám to povedlo, zjistili jsme, že má, v poměru k obřím nohám, poněkud malou hlavu. A tak teď relaxuje hlavou vzhůru...

A jak se vede teď? Mám strach. A slzy na krajíčku, že sotva můžu přes ten knedlík v krku mluvit. V přítomnosti ostatních se snažím vypadat, že všechno zvládám skvěle, že je všechno v pořádku, tak, jak jsem to ostatně dělala vždycky. Tahle přetvářka, že je všechno "cajk", mě ale tentokrát stojí mnoho síly. Poprvé v životě se bojím, že umřu dřív, než bych sama chtěla. Že ta veliká mrcha v břiše, co utiskuje všechno ostatní okolo, nebude obyčejná. Že to nezvládnu. Že tu nechám děti, mého polovičáka a všechny, na kterých mi záleží. Možná je to příliš čerstvé na to, abych se s tím srovnala a myslela pozitivně, možná jsem jen koza, která bolestí myslí na blbosti, ale v hlavě mám chaos plný myšlenek, co všechno musím zařídit. Roztřídit dokumenty, které se při stěhování trochu pomíchaly. Sepsat "manuál", který by měl, kdyby to nedopadlo dobře, pomoci mému polovičákovi zvládnout beze mě všechen kolotoč okolo - důležitá data a termíny, kdy se co ve školkách a školách platí, čísla účtů, kdy jsou zápisy, kdy další kontroly dětí u lékařů.

Omlouvám se, neměla jsem v úmyslu to někomu někdy povídat, ale dnes, kdy neuzvednu ani blbý pytlík s moukou, nedokážu se postarat o děti a kdy se cítím naprosto nemožně, to musím někam vykřičet. A nezlobte se proto prosím, že zrovna sem.