Přesně takhle jsem odpověděla mé babičce, když se mě dnes zeptala "Tak co, Janinko, jak to zvládáš?"
Klaním se co nejníže k zemi všem pracujícím maminkám celého světa a kdyby to šlo, klaněla bych se i pod zem, nebo ještě lépe, nejraději bych se tam zahrabala tak dvacet metrů do hloubky a nějakou dobu tam zůstala a trochu se vyspala. Já totiž stále nějak nemůžu pochopit, jak například maminka mého drahého zvládla pracovat, starat se o své čtyři děti, denně jim vyvářet, vodit je a vyzvedávat z hlídání, školek, škol, kroužků a to prosím bez pomoci své drahé polovičky a bez babiček či dědečků.
Sama po necelých dvou týdnech v pracovním procesu stále nemohu najet na optimální vlnu, ačkoliv nějaký režim už mám - 3.55 budíček (bez poznámek, prosím :)), přichystám klukům na stůl snídani, naházím jim do tašek svačiny a pití plus oběd pro menšího, vypadnu na autobus. Po práci nakoupím, přijdu domů, uklidím, uvařím oběd pro dospěláky, není-li bašta jedlá pro dítko skoroškolkové, vařím ještě polévku, protože hlídací paní nevaří, ale jen ohřívá. Když přijde starší ze školy, jdeme pro mladšího a pak domů. Připravím komínky oblečení na druhý den a tašku pro prcka k hlídací paní, zkontroluju úkoly a namátkově bordel ve školní tašce, povzdechnu si nad dalším seznamem "nutných" potřeb na výtvarnou výchovu (včera to byla chlupatá ponožka :)), předpřipravím svačiny a snídaně. Umyju nádobí (chvála Bohu, že občas zaskočí manžel), udělám večeři a v době, kdy se děti koupou a čistí se jim zuby, padám na hubu. Ve volných chvilkách házím do pračky prádlo, případně ho věším nebo odnáším ze sušárny. Pak, jen tak, pro zpestření, řeším menší či větší katastrofy, jako třeba hledání toho, co nám neustále několikrát denně vyhazuje v celém bytě pojistky, čištění vylitého kafe na béžovém koberci, dilema s horečkou malého, když v žádném případě doma zůstat nemůžu. Taky přemýšlím, proč po mně všechno chce heslo - každý program v práci, dveře do zaměstnání, dokonce i když jdu pro malého, jsou tam dvoje dveře na kód. Děsím se toho, až se mi to všechno spatlá dohromady a já si nevzpomenu ani na PIN ke kartě do bankomatu.
No a další volné chvilky skoro nejsou, tedy až na tu dnešní, která vznikla díky vypatlanému zítřejšímu školení, na kterém sice budu tvrdnout čtyři hodiny, ovšem na druhou stranu je až od osmi ráno a místo konání mám půl minuty od domu, takže se konečně vyspím. A tak tu smolím cosi breptavě vysvětlujícího, proč nečtu, nekomentuju, nereaguju, o tom, že nepatlám ani netvořím, raději pomlčím.
Tím chci říct, že na vás neházím bobek :), jen to prostě nedávám...
Občas se najdou ale i rozveselující chvilky, třeba když na mně vykoukne v pokojíčku u postele tenhle páreček... :)
Janinko, klíííííííííd,
OdpovědětVymazatInu, vládne nám Lord Password!
OdpovědětVymazatTo jako věřím, to musí být záhul... ale časem se to, doufám, vše nějak ukočíruje a pak na sebe budeš mít nějakou chvilku. :)
OdpovědětVymazatJe to zápřah, ale jen než si to sedne. Zajedete se a všechno pofrčí jak na drátkách. Věř matce od čtyř dětí , dnes již z domu odešlých, ufff
OdpovědětVymazatVydržať, Janinko! Ono se to časem poddá. Zažívala jsem svého času podobný kolotoč a vím, jak je to zpočátku náročné. Občas jsem si i pobrečela. S pomocí manžela a babiček to zvládneš! Přeji hodně síly a o víkendu se hlavně pořádně vyspi!
OdpovědětVymazatMyslím, že až děti povyrostou, bude to jednodušší. Jen dnes vydržet!
OdpovědětVymazatČtrnáct dní je krátká doba. Tělo si musí zvyknout. Za měsíc dva to bude v pohodě. Opravdu. Nevim sice jak velké je nejstarší dítko, ale nemohl by třeba ty svačiny večer připravit? Tak nějak to vypadá, že jsi na celou domácnost sama, možná by se i ostatní členové rodiny rádi zapojili a pomohli
OdpovědětVymazatJaninko, nejsi v tom sama. Já už se v tom plácám druhý měsíc. A to mám supermuže, který se o spoustu věcí postará sám. Stejně jsem péči o domácnost a rodinu zredukovala na tři základní úkony: zajistit jídlo, zajistit čisté nádobí, zajistit čisté prádlo. Víc nezvládám a na hubu padám dle potřeby.
OdpovědětVymazatTéééda, Ty se fakt nenudíš! Určitě máš večer před spaním krásný pocit, kolik že jsi toho zvládla a nemůžeš se dočkat rána Ještě pár dní a bude to brnkačka:)
OdpovědětVymazatJani,vím o čem píšeš, vychovala jsem tři děti a kolikrát jsem padala na čumák o spaní ani nemluvím občas jsem si říkala, že bych si moc přála se vyspat a vzbudit bez budíka nebo výkendového ranního vstávání dětí, vše se upraví a budeš to zvládat lépe, držím palečky....
OdpovědětVymazatBudiž ti útěchou (blbost, vím ), že tímhle jsme si v různé podobě prošly skoro všechny. Mnohokrát jsem toužila mít služku, komornou a uklízečku. Za totáče nedosažitelný sen, dnes u některých šťastnějších dam příjemná realita.
OdpovědětVymazatČasem se to určitě podá, uvidíš. Něco vynecháš, u něčeho rozdělíš direktivy a ono to půjde. Každý začátek je prostě těžký...
OdpovědětVymazatJak to zvládaly, taky nevím, klobouk dolů. Ale měly jednu výhodu, naše maminky (a u někoho i babičky) - pracovní doba byla pevně stanovená, odpíchlo se přesně o půl a frčelo se domů. Dnes se přetahuje hodina, dvě bez ptaní a bez placení, člověk je v práci celý den a večer se připachtí celý utahaný. A tobě nastává druhý kolotoč.
OdpovědětVymazatZačátky jsou těžký,to už víš,ale časem se to srovná.Stejně se divím,žes našla hned po 14 dnech čas odepsat na blog Držím ti pěsti,aby tě nepotkala nějaká pohroma jako třeba vlastní vysokoteplotní nemoc,nebo společenská dětská nemoc plané neštovice a podobné běsi Jsi borec)
OdpovědětVymazatOno se to vše časem zaběhne a optimalizujete si to. Držím palce, ať to nastane co nejdřív. Smekám, že stíháš v takovém frmolu zaskočit i na blog.
OdpovědětVymazatVydrž, vydrž!!! určitě se to zajede... dva týdny po návratu do zápřahu nejsou skoro nic... velice často se pozastavuji nad tím, jak naše mamča zvládla tři děti po dvou letech - bez financí, pomoci a tak... maminky prostě umí a neboj, my si na komenty a tvoření počkáme... hlavně se drž
OdpovědětVymazatHlavu vzhůru holka! :) Ono se to všechno uklidní, neboj. Ale co tak koukám, myslím, že to tak jako tak vše zvládáš bravurně, no ne? ;) A že nekomentuješ? Neboj.. my to pochopíme. Hlavně teď je důležité, abys zvládla vše potřebné a především také, abys byla v klidu, ano? :) To je nejdůležitější. A.. ještě jsem chtěla dodat.. neztrácej optimismus.. ale.. to myslím v Tvém případě nadhazovat nemusím, co? :) Je krásné pozorovat, alespoň pomocí článků, že ho máš, dle mého tedy, stále dostatek.. tak se toho koukej držet!!
OdpovědětVymazathttp://wondeerland.blog.cz/ ..mrkni se
OdpovědětVymazatDíky vám všem za povzbuzující komentáře, moc si jich vážím a pevně věřím, že to opravdu bude lepší (ignoruju fakt, že kolegyně, která je v práci po mateřské o rok déle, je na tom do puntíku stejně bez známky zlepšení ) a zároveň se omlouvám, že nejsem schopná reagovat jednotlivě, prostě to néééjdééé !
OdpovědětVymazatAhoj, viděla jsem na blogu AK tvé Angry birds jednohubky..ráda bych je vyzkoušela, tak jestli se můžu zeptat, z čeho jsou očička a obočí? děkuji :)
OdpovědětVymazat[20]: Očka jsou udělaná malým vykrajovátkem na cukroví z kousku tvrdého sýra, vnitřek oka a obočí z okraje kyselé okurky .
OdpovědětVymazatZdravím tě ve tvém kalupu a držím palce, aby se to trochu srovnalo.
OdpovědětVymazat[22]: Děkuji ti, zdravím též ! Ještě občas zvládnu jednu aktivitu a to nakouknout k sobě a odpovídat na komentáře, páč se mi to poslední dobou nějak v článcích hromadilo, díky Bohu za upozornění v mailu .
OdpovědětVymazatJaninko, Janinko, netušila jsem, že máš takový talent na psaní hororů, ty, taková jemná tvořivá duše.
OdpovědětVymazat[24]: Já mám, milá adaluter, na horory extra talent! Jsem zjistila před měsícem, víš?
OdpovědětVymazatU nás Mama hotel skvěle funguje,zatím slabých 25 let. Přece: "Dokud máma funí, zůstaneme u ní!" Dítko jedno, tak mi to ani nepřijde S třicetiletými paterčaty by to bylo horší Držím palce, ať si to"sedne", abys i na trošku toho patlání pro radost měla chvilku.
OdpovědětVymazat[26]: Představa, že mi bude šedesát a bude mi doma smrdět dítko, se mi nezdá příliš lákavá . Jinak už zase trošku popatlávám, už si to pomalu sedá .
OdpovědětVymazatTo je mi tě líto a jsem ráda, že to mám za sebou. A to jsem to zdaleka neměla tak náročné jako ty. Akorát paní na hlídání jsem pro první dvě neměla, až pro třetí, ale to z důvodu, že byla pořád nemocná a nemohla v zimě do školky.
OdpovědětVymazat[28]: Děkuji :), já paní na hlídání mít do září musím, jinak bych přišla o práci, od září by měl prcek nastoupit normálně do školky, ale dřív mi ho nevzali. Ale už se to pomalu srovnává .
OdpovědětVymazatNení třeba naše mámy přeceňovat a sebe podceňovat. Všechno je jen otázka nasazené laťky. Děti se dřív rozhodně nekoupaly každý den, ale třeba jen jednou za týden. Rozhodně se nečekala každý den jiná večeře, ale klidně se ještě v pondělí a úterý dojížděl guláš z neděle, nebo ta večeře spočívala ve vajíčkách na tvrdo a rohlíku se sýrem. Oblečení taky dítěti ve škole vydrželo celý týden. Druhé oblečení "na lítačku" zrovna tak. Pokud se vyprané prádlo dobře pověsí, nemusí se většina vůbec žehlit. Děti umí už v osmi letech utírat nádobí a v desíti i umývat. Univerzální postup výroby rychlé polévky tak, že se do hrnce s pytlíkovou polévkou přihodí ještě půl sáčku mražené zeleniny (ať už připravené rodiči, nebo koupené) nebo naloupe a nakrájí třicet deka brambor, trochu brokolice, trochu mrkve a nakrájí půl cibule, a přidá vajíčko, zvládne dvanáctileté dítě. Ze své zkušenosti vím, že dvanácti až třináctiletá slečna už dokáže své jídlo, nádobí a starost o své oblečení v pohodě zvládat sama a bez nějakých moc velkých nároků na čas nebo energii a to jídlo rozhodně není jen nějaký polotovarový šunt. Jde jen o to, aby to všechno přebírala plynule dlouhodobě.
OdpovědětVymazat[30]: Suma sumárum - už se to srovnalo . Děti jsou zatím tvárné a tak jim nedělá problém se umýt ve vaně spolu, starší pohlídá malého a já mám čas na večeři. Ta teplá není, myslím, že teplý oběd je dostačující, ten vařím na dva dny. Prát se ale musí, protože to jsou čuňátka, ale tři dny vydrží bez problémů. Prakticky nežehlím. A pokojíček už si uklízí oba taky sami.
OdpovědětVymazat[31]:Přesně, děcka dokážou samy dost, když chtějí a zbytečeně se nerozmazlují
OdpovědětVymazatDěkuju bohu, osudu, všem vyšším silám, babičce mé i Hanbalánkově,kteří mi poslali do života děti. Už jsem pomalu přestala doufat, že se mi kdy takového štěstí dostane... I když je to snad vždycky na hlavu, člověk si přijde jako utahaný hadrový panák a polofunkční robot v jednom, stejně bych neměnila. Děkuju osudu za Hanbalánka
OdpovědětVymazat[33]: Taky považuju děti za poklady, i když bych je občas chytla pod krkem . Počínající puberta je holt počínající puberta, občas si říkám, jak to mohla s náma naše máma přežít .
OdpovědětVymazat