Léta páně 1601...

Mé předkopátrání před Vánocemi nabralo zcela nečekaný směr plný dech beroucího vzrušení a stalo se tak napínavějším, než ty nejlepší detektivky na světě. A věřte, že když to řekne někdo, kdo je blázen do Agathy Christie a vůbec celkově do tohoto žánru, pak opravdu nekecá :).

Ještě teď všechny události pomalu vstřebávám a stále nemůžu věřit, že se tohle stalo právě mně. V mých pátracích začátcích před zhruba šesti lety jsem si zaregistrovala všechna příjmení, u kterých jsem měla z vyprávění mé babičky jistotu, že se nachází v našem rodokmenu, na portálu s databází příjmení a čekala, zda se ozve někdo, kdo pátrá po stejných předcích. Téměř v začátcích se mi ozval Joe z Chicaga - už jsem tu o něm kdysi krátce psala, takže nyní trochu obšírněji. Tento válečný veterán je potomkem Čechů, kteří v druhé polovině 19. století z vlasti houfně utíkali právě do Ameriky, převážně za vidinou lepších životních podmínek. Emigrace byla tenkrát tak masová, že počátkem dvacátého století bylo Chicago třetím městem s největší populací Čechů na světě, na prvních dvou místech se umístila Praha a na druhém Vídeň. Joe mi na základě mých zaslaných indicií zcela nezištně poslal poštou ohromnou obálku s poznatky, které získal, když si nechával zpracovávat rodokmen přes jakousi společnost v ČR. Tenkrát jsem si o digitalizaci matrik mohla nechat jenom zdát a jet do archivu pro mne bylo naprosto nemožné a tak jsem měla alespoň nějaký základ, se kterým jsem mohla začít pracovat. Nicméně důkaz, že máme nějakého společného předka, jsem z jeho obsáhlých informací nezískala, vše bylo tak pomotané, polovina lidí v naší společné vesnici nosila stejné příjmení a moje mozkovna dostávala pěkně zabrat. Pěkně jsem mu tedy poděkovala a slíbila, že jakmile se dozvím něco nového, určitě se ozvu.

Roky se nic nedělo a já mezitím hledala sama v nyní již mnohem dostupnějších on-line matrikách a čmárala si do svých sešitů a archů, lepila, škrtala a přepisovala. Až zničehonic, kdy už jsem skoro dávno zapomněla, že jsem někde zaregistrovaná, se mi ozvala paní, že to vypadá, že bychom mohly nalézt společného předka. Poslala jsem tedy, co vím já a následně mi přišel e-mail "Tak je to jasný" :).

Následovala další korespondence se spoustou příloh, díky nimž jsem se dostala až do roku 1601 ke své prapraprapraprapraprapraprapraprababičce (ano, je to opravdu desetkrát pra :)) Marjáně a stejně krát pradědovi Bartoňovi. A tak jsem se, mimo jiné, dozvěděla, že v roce 1651 poddaný rychtář Bartoň ve svých čtyřiceti letech vlastnil "rolí orných 20 strychů, porostlin 5 strychů, na jaře oseto 8 strychů, na zimu osety 3 strychy, chovat může 4 potahy, nyní chová 3 potahy, chovat může 18 krav, nyní má 2 krávy, chová 3 jalovice, 5 ovcí, 6 sviní. Že luka od zvěře na obilí velkou škodou trpí. Že dcera Anna nebyla katolického vyznání, ale je tu naděje k přestupu..."

Co se týká restaurování, značně pokulhávám a nejsem si vůbec jistá, zda se někdy doberu zdárného konce, ty praskliny mi někdy opravdu neuvěřitelně ničí nervy. Budu si muset originály znovu půjčit a naskenovat některé kousky ještě jednou. Na výřezu částečně zrekonstruovaný obličej prababičky Berty, 1914, původní foto v článku ZDE.