Když minulý týden babička zaštrachala ve staré krabici a řekla "Janinko, tyhle fotky mých rodičů a babičky jsou to nejcennější, co mám", chytlo mě to za srdce, stejně jako pohled na ony obrázky. To už ostatně někteří víte odsud. Dnes jsem stihla upravit další fotografie, které zobrazují, až na jednu výjimku, mou prababičku Bertu.
Tou výjimkou je pravděpodobně jediná zachovaná fotografie mojí praprababičky Veroniky, narozené roku 1864.
Foceno v období mezi první a druhou světovou válkou, přesný rok nemohu určit.
Tuhle fotografii už znáte, ale přidávám jí sem pro srovnání s ostatními a s doplňujícími informacemi. Na obrázku je malá Bertička (má prateta) se svou maminkou (mou prababičkou) Bertou.
Té zde bylo okolo 23 let, rok 1914 nebo 1915.
Válka, v případě prababičky války, dokáže člověka dost poznamenat nejen na duši, ale i na vzhledu, proto je pro mě velmi těžké doplnit u následujících dvou fotografií období a věk.
Mohu jen tipovat, že na té první může být prababičce okolo čtyřiceti, tedy období třicátých let minulého století...
...a u té druhé odhaduji věk 55 až 60.
Poslední dnešní fotografie je pravděpodobně také jednou z posledních prababiččiných,
vznikla okolo roku 1956, prababičce zde bylo 64 let.
Je velice zajímavé sledovat fotky našich předků. Člověk je pak mnohdy hrdý, že má takové příbuzenstvo.
OdpovědětVymazatTenkrát byli páni fotografové opravdu umělci.
OdpovědětVymazatPěkné fotky
OdpovědětVymazatTohle je prostě nádhera, když má člověk možnost vidět své předky. Opravdu krása.
OdpovědětVymazatTiež mám takéto staré fotky rada :)
OdpovědětVymazatJak vidím, tak tě to docela chytlo. On je to moc zajímavý koníček. Někdo říká, že je to jako detektivka.
OdpovědětVymazatLíbí se mi, že máte dochované fotky svých předků, rodina od naší mamky takových fotek moc nemá a je škoda, že nevím, jak kdo vypadal, když byl ještě mladý, nebo třeba jak vypadala moje prababička, kterou jsem ani nestihla poznat... Dohání to alespoň rodina od taťky, tam nějaké staré fotky máme
OdpovědětVymazatTyhle staré fotky jsou vždy stjené a zároveň něčím nezapomenutelné. Lidé na nich vypadají oduševněle.
OdpovědětVymazatJaninko, podle tvých fotek hledám, po kom jsi zdědila podobu, zatím opravdu nevím . Mě tohle hrozně baví. Ono to s tou podobou není tak jednoduché. Vždycky jsem byla převědčená ,že můj syn je po mým tátovi, dokud jsem neuviděla fotku mojí smějící se tchýně tak dvacetileté. Nedědí se jen rysy, ale i grimasy. Takže když se můj kluk celý dědeček zasměje, je to celá babička
OdpovědětVymazatKupodivu, Janinko, na té poslední fotce se mi zdá být nejhezší. Taková ta usměvavá babička jak z filmu Babička.
OdpovědětVymazatBola to nadherna zena :).
OdpovědětVymazatDěkuji vám za krásné komentáře !
OdpovědětVymazatJani, nádherné nostalgické fotky
OdpovědětVymazatNostalgie a vzpomínání, ano.. někdy je to třeba. Moc pěkné fotky, Janinko. Prababička vypadá nesmírně sympaticky! ;)
OdpovědětVymazatPátrat v rodinných kořenech by mě také bavilo a líbí se mi tvé přidané fotky i s komentáři. Nejvíce mě oslovila poslední fotka, vyzařuje z ní spokojenost a radost
OdpovědětVymazatPrababička na poslední fotce mi připomněla moji babičku Toničku. Taky chodila po svém hospodářství (měla zahrádku, slepičky, králíky) oděna do podobného svetříku a na hlavě nikdy nechyběl šátek. To je zvláštní, já nenosím ani čepice a babička to nemohla pochopit, že chodím prostovlasá. Pořád říkala: "Vem si čapku!" Ale mně čepice prostě nesluší... A Outěžka je po mně, čepici si napaří na hlavu doma a ksichtí se v ní před zrcadlem. Jakmile vyjdeme před barák, čepice letí z hlavy a já nemohu říct ani "á", protože sama čepice nenosím...
OdpovědětVymazatJá taky nenosím čepice, jen zřídkakdy, když vím, že s ní dojdu domů a už nikam pak nemusím. Moje vlasy děsně trpí a čepice zrovna dvakrát nemilujou .
OdpovědětVymazat