Týden 13. - něco je ve vzduchu

Vypadá to, že někdo, nebo něco, nechce, abych popisovala uplynulý týden. Papírek, na který jsem si psala poznámky, zmizel. Když jsem ho našla, byl zmuchlaný do kuličky a moje, už tak nečitelné škrábanice, se staly ještě nečitelnějšími. S obrázky do článku to bylo podobné, náš skoro dvouletý mi naformátoval kartu ve foťáku. Jeho šikovnost mě nepřestává překvapovat, k tomu, aby se mu to povedlo, totiž musel zmáčknout třináctkrát tlačítka ve správném směru a pořadí...

Takže tento týden opravdu velmi stručně a heslovitě - vnitřní vyhoření, deprese, smutek, strach o blízké, samota, dementní uživatelé jednoho fóra opovrhující starými lidmi, únava, nevyspání. Stávkující teplá voda, sníh, smrtelná nemoc v rodině, bezmoc, vztek z toho, že si stěžuju a přitom se mám oproti jiným jako královna. Týden byl zakončen (na důrazné doporučení mého manžela obávajícího se o mé duševní zdraví) otevřením prostředního velikonočního balíčku, konkrétně byl vykraden tekutý obsah.

Jediným veselým momentem byl domácí úkol našeho druháčka - do konce dubna mají přinést pět vylisovaných jarních kytiček. Paní učitelka má asi smysl pro humor, kde je asi tak u nás seženu? Zaúkolovala jsem proto příbuzné z nížin, v případě nouze jdeme nakupovat do květinářství...

Sníh, který mi tentokrát vůbec nevadil...

Na vztek prý pomáhá dát někomu pořádnou nakládačku. Tak jsem vytáhla svůj starý omlaťpytel a boxerky. Dětičky měly hned o zábavu postaráno...