Týden pro mě nezačal moc pozitivně. Prvorozenému Míšovi jsem dala za úkol roztřídit si ty jeho čmáranice, co mu přetékají ze všech šuplíků u stolu - bordel do koše, poklady do krabice. Jednoduché zadání? Asi ne, druhý den jsem všechno našla v "pokladech", takže jsem se na to vrhla sama. Mezi tou hromadou jsem našla papír a na něm načmáráno:
"Moje máma je nejhnusnější ze všech!!!"
Kdyby to trdlo makový udělalo přesně to, co jsem po něm chtěla, mohli jsme si toho hodně ušetřit. Ne, nic jsem mu neřekla, ani to s ním neřešila, ale lhala bych, že mi to nebylo líto. Papír jsem jen ukázala manželovi a ten, zvědavý, se na něj šel Míši zeptat. Synkovi to bylo líto a prý se spletl. Kecal, jen byl na mě pořádně naštvaný, protože jsem se na něj kvůli něčemu zlobila a tak vyblil na papír první věc, která ho napadla. Muž tomu malýmu jelimanovi vysvětlil, že takhle se naštvání neřeší, a když už, tak ať si to napíše a vyhodí, abych to nenašla. Tím jsem to pokládala za vyřešené, ale za chvíli se naskytla příležitost, během níž synek dostal lekci, díky níž zaručeně nic takového na papír už nikdy nenapíše...
Šla jsem do sprchy a synek se po mně začal shánět: "Kde je máma?"
Manžel pohotově a naprosto neplánovaně odpověděl, že jsem odešla, když jsem ta nejhnusnější máma na světě, což spustilo lavinu slziček a srdceryvného štkaní. Když ten bulíček zjistil, že jsem nikam neodešla a že se jenom koupu, za chvíli mi přistála na podlaze v koupelně škvírou mezi dveřmi vhozená obálka. A v ní srdíčka :).
Ne, nebyla u nás myš a nepochutnávala si na polystyrenu ze stavebnice Merkur. To náš Matěj, šroubováčkem. Ale to ticho, to stálo za to...
A jinak u nás nic nového. Sníh, mráz, chumelenice, sníh, mráz, chumelenice, pořád to samé dokolečka, jako přes kopírák. Jaro, kde jsi?
U Míši před školou
Cestou ze školy - tady bývala garáž...
... a tady chodník :))
Foceno z autobusu...
...takže fotky nejsou moc kvalitní (stejně, jako ty ostatní, protože kdyby jste viděli náš foťák, za břicho by jste se popadali :))
A jeden pohled na večerní zasněžený Jablonec :)
Dětičky - tomuhle rozumím. Kdysi v dávnověku jsem od svého syna vyslechla, že jsem špatná matka. Řekl mi to tehdy s takovou přesvědčivostí, že jsem z toho byla špatná. Po půl hodině se přišoural a říkal, abych prominula, že to tak nemyslel, ale že chtěl abych mu dovolila (já už ani nevím, co tehdy chtěl a co já mu zakázala). Dnes je dospělý, bude mu 34, ale někdy si vzpomenu, jak mě ta věta tehdy píchla u srdce.
OdpovědětVymazatvěřím, že takový "vzkaz" od synka zabolí, ale ta srdíčka... škoda, že to tak nefunguje i mezi dospělými...
OdpovědětVymazatNo, to s těmi nadávkami na rodiče moc dobře znám. Často jsme sedávaly (teď to děláme tak jednou do roka) se sestrou v pokoji a říkaly jsme si navzájem, že máme doma Tatinina a Mamininu a že společně od nich utečeme
OdpovědětVymazattomu říkám škola života aneb važ dobře svá slova - vyřčená i psaná
OdpovědětVymazatPS: chodník? já nevidím chodník, jen sněhový val
OdpovědětVymazatPěkně jste mlaďocha vyškolili. Jasně, že to zabolí a zamrzí, ale zas to srdíčko to vše nahradí mnohonásobně. Ty sněhový fotky teda nejsou moc hezký, takový množství bílých s.aček bych tu fakt nechtěla. Ale jen tak malounko, trošinka...by mi zas na druhou stranu nevadila
OdpovědětVymazatPamatuji si, že jsem byla jako malá úplně stejná... Když mě mamka nebo taťka naštvali a já si potřebovala vybít vztek, nazvala jsem své rodiče všemi nejošklivějšími nadávkami, které jsem v tu dobu uměla a svůj výlev vzteku jsem si zapsala do deníku. Ten byl na zámeček, a tak se toho (doufám), mamka ani taťka nikdy nedočetli... Později, kdy už mě deníček nebavil si pamatuji, že když se na mne mamka zlobila, utíkala jsem naštvaně do svého pokoje a na schodech si broukala pod vousy, jak je ta "..máma zlá a blbá a že jí nesnáším"... Občas nějakou mou nadávku slyšela a tak se mě zeptala, co si to tam broukám, vždy jsem jí to ale samozřejmě odepírala a tvrdila, že nic neříkám Takovéhle nadávky ale padaly vždy jen ve vzteku, nikdy jsem to nemyslela vážně A váš Míša jistě také ne
OdpovědětVymazatDěti mají své deníčky a tajné papíry, dospělí mají blogy... Ještě, že na ně povětšinou děti nedosáhnou... Tak VO CO JDE?
OdpovědětVymazatNapřed nic a pak ryc.
OdpovědětVymazat[1]:[3]:[7]:[9]: Já si moc dobře pamatuju, jak jsem svojí maminku v duchu častovala, takže mu to nemám za zlé, má právo na svůj názor, i když je to jen zkrat .
OdpovědětVymazatJá jsem jednou svému tátovi asi ve čtyřech letech řekl, že je blbej. Tehdy jsem vlastně ještě ani pořádně nevěděl co to znamená, protože podle mého otce byl blbej vlastně každej. Mylně jsem se tedy domníval, že i on patří mezi nás blbce. Pokud se pamatuji, tak mně tehdy poprvé a naposledy seřezal. Od té doby si moc dobře pamatuji, že před vyslovením takových slov musí člověk pečlivě zvážit své šance na záchranu před následující odvetou.
OdpovědětVymazatTo je ta tragedie nás psavců, ostatní si něco zabroukají pod vousy a je to, my ne, my si to musíme napsat, černé na bílém, to je teprve ono a že tím vytváříme výbušně nebezpečný důkaz, to už nám jaksi nedocvakne. Nejspíš se to nikdy neodnaučíme, jen budeme líp a líp schovávat.
OdpovědětVymazat[11]: No vidíš, já si to o svojí mámě taky myslela (blbej je ale slabý odvárek toho, co se mi honilo hlavou ), ale nikdy jsem jí to neřekla nahlas. Pud sebezáchovy, měla totiž v oblibě bačkory s hodně tvrdou podrážkou .
OdpovědětVymazatNj deti si to neuvedomuju, ked su male mi by sme si take nieco ani ako male nemohla dovolit.. mam prisnu mamku
OdpovědětVymazatTo malé děti občas dělají, ale chápu, že ti to bylo líto. Na druhou stranu je od něj hezké, že se omluvil a dopis se srdíčky je od dětí velká pocta
OdpovědětVymazat[13]: Přesně tak, já si to vždycky mumlala potichoučku nebo točila panenkami (očima), i když to dělám občas i teď Mamka mě většinou plácla po dupě, ale nemám ji to za zlé, protože kdyby to neudělala, jsem teď rozmazlená a o to nestojím.
OdpovědětVymazat[14]:[16]: No jo, jako já, hlavně, že to máma neslyšela .
OdpovědětVymazat