Máš kozy až na zem!

Můj syn, coby dítko předškolkové, byl snem snad každé matky. Bystrý a inteligentní. Poslouchal, nezlobil, nelhal, za ruku chodil. Zdravil, ostatním dětem bez řevu půjčoval hračky, nic neničil, neodmlouval. Bavilo ho doma pomáhat s vařením, rád tvořil (moje tvořivé já plesalo radostí), po zdech nemaloval a co je sprosté slovo, nevěděl. Někdy to sice přeháněl s upřímností ("Mami, ten pán strašně smrdí!"), ale co, alespoň ostatní věděli, na čem jsou. Roztomilá tvářička s krásnýma očima jen umocňovala tu dětskou nevinnost.

Po nástupu do školky byl pořád bystrý a inteligentní. Pořád mě poslouchal, nezlobil, za ruku chodil, zdravil. Ale stačilo pro něj přijít do školky trochu dřív a postavit se u dveří tak, aby mě neviděl a...

Měl to hošík pěkně pošéfovaný. Holčičky ho v dětské kuchyňce obskakovaly a on se tam rozvaloval jako paša. No co, s dětmi do té doby moc v kontaktu nebyl, tak ať pozná, jak se to s těma ženskýma vlastně má.

Po pár dnech ve školce přišel domů a začal si stavět z LEGA "střílítko". Ano, já, zaostalá matka, jsem mu v jeho čtyřech letech zatajila, že existují zbraně a tak si vymyslel svůj vlastní název... Aby nebyl pro ostatní školkové "znalce" terčem posměchu, vysvětlila jsem mu, že "střílítku" se správně říká pistole a protože se ptal, k čemu to vlastně je a proč se z toho střílí, v rámci možností jsem mu to vysvětlila. Jeho nevinné smýšlení se pomalu, ale jistě, začalo měnit.

Další tři roky jsem trnula, o jaké "znalosti" bohatší přijde ze školky domů. A ono nic! Sem tam nějaká blbinka nebo slovíčko, pro které si ani já někdy nejdu daleko, ale jinak nic.

První třída byla pohodová, taková "poškolková" atmosféra. Takže blbiny, které se vyváděly ve školce, se děly i tady. Ovšem přibyly prapodivné hry ve formě trapných otázek...

"Chodíš do Billy?"

"Potkals' tam debily?"

"Chodíš do kostela?"

"Bojíš se Lucifera?"

"Chodíš do krámu?"

"Bojíš se salámu?"

...na které jsem musela odpovědět ano/ne. Poté mi bylo tlesknuto před očima a když jsem se lekla a zamrkala, znamenalo to ano a to i v případě, že jsem před tím odpověděla ne, takže jsem vlastně byla za lhářku. Nerozumíte tomu? Ale to nic. Ve druhé třídě začalo přituhovat...

"Mami, řekni pes!"

"Pes."

"Nemel a jez!"

"Hmmm..."

"A řekni zatáčka!"

"Zatáčka."

"Máš v posteli miláčka!"

"No to by stačilo, ne?"

"Mami, ještě jednu, prosím!"

"Tak jo."

"Řekni bazén!"

"Bazén?"

"Máš kozy až na zem!"

Víte, když si tak oživuju ty vzpomínky, docela se začínám děsit toho, co asi přijde ve třídě třetí... A ještě více toho, s čím mi příští rok začne chodit ze školky synek druhý, který je, až na tu bystrost a nechutnou roztomilost, pravým opakem svého sourozence...