Týden 35.

Možná to znáte taky - hlavu máte plnou zajímavých nápadů a myšlenek, o které byste se chtěli podělit, ale na článek by to nestačilo. Rozhodla jsem proto vytvořit novou rubriku, v jejíž článcích spojím myšlenky k sobě, a pokusím se tak zdokumentovat zajímavé okamžiky a události "mého" týdne, které občas doplním nějakou fotografií. Pokud nějaký den chybí, vězte, že se nestalo vůbec nic, co by stálo za to :).

Pondělí...

Po devíti měsících vegetačního klidu se o patro výše nastěhovali noví sousedé - mladá cikánská rodina s blíže neupřesněným počtem dětí. Tedy nastěhovali se není asi to správné slovo, oni se tam prostě najednou ocitli. Absencí nábytku a koberců v bytě v kombinaci s velmi živými a nudícími se dětmi bez hraček, bez bačkůrek a s tragicky (bývalými sousedy) udělanou plovoucí podlahou, tak vzniká celodenní zemětřesení. Prvotní myšlenku zabít se jsem zavrhla večer, kdy děti šly spát a byl klid. Takže v pohodě.

Úterý...

Od úterního rána jsem starším synkem zdravena "Brýtro, šéfíku!" Zřejmě deformace oblíbeným komiksovým hrdinou.

Středa...

Nějaký idiot nalil do fontánky poblíž našeho domu pěnu do koupele, což způsobilo, že se fontánka (za normálních okolností oblíbená pouze dětmi) stala atrakcí i pro dospělé. Foto je trochu rozmazané, večer se fotí blbě a já byla líná lézt ven :).

Bublinková koupel ve fontáně

Čtvrtek...

Míša už je druhák!

Pátek...

Zjistila jsem, že v případě, že už se nebude zvyšovat věk pro odchod do důchodu a já se ho dožiju, půjdu do penze 29.12.2045 ve svým sedmašedesáti letech. A co je úžasné, můj muž, který se těsně o pár dní vešel do jakési tabulky, půjde do důchodu v letech šestašedesáti a jako bonus si díky našemu věkovému rozdílu bude užívat důchodu o šest let dříve, než já...

Sobota...

V jednu ráno mi přímo pod oknem ložnice začala rapovat skupinka mladíků. Což o to, šlo jim to hezky, ale byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Po půl hodině rapování jsem šla vzbudit manžela a oznámit mu, že jdu dolů (on rámus neslyší, protože jeho místo v posteli zabral Matěj a v pokojíčku, kde spal, jsou na rozdíl od ložnice dobře těsnící okna), a než se vzmohl na odpor, byla jsem pryč. Podporována myšlenkou, že se mi nic nemůže stát, protože jsem slyšela i dívčí hlasy, které by nedovolily násilí, jsem vylezla ven. Jenže děvčata mezitím odešla a já stála uprostřed asi deseti o hlavu větších výrostků posilněných alkoholem a Bůh ví, čím ještě. V relativním klidu jsem slušně vysvětlila, co mám na srdci, mladíci pochopili ještě dřív, než jsem stačila domluvit a omluvili se. Rapující skupinu rozpustili a já zase mohla putovat do říše snů.

Dnešní den zapsat do kalendáře a zapamatovat si, že už nikdy Míšu nebrat do ZOO. Zvířata ho, narozdíl od Matěje, nikdy nebavila, a při návštěvě ZOO opravdu trpěl. Jeho prudící výraz, že to asi nepřežije, a komentáře, že má rád zvířata akorát na grilu a k jídlu, ve mně vzbuzoval vražedné sklony. Přežili jsme, ovšem už nikdy více!

Můj ZOO úlovek