Retardovaný orangutan

Nedávno ke mně přišel můj prvňák, jestli se dokážu chvíli nehýbat, že by si mě nutně potřeboval namalovat. A jestli tedy může. Jako správná máma, snažící se podpořit talent svého dítěte, jsem souhlasila a na deset minut znehybněla. Prvorozený namaloval svoje dílo, ukázal mi ho a já obrázek pochválila, i když můj výsledný dojem byl, že se koukám na pralesní opici a ne na svou podobiznu. No, vlastně... to se nevylučuje, že?

Tou svou čmáraninou mě nakazil a já mu nerozumně jeho péči oplatila. Ač mi bylo do vínku dáno mnoho talentů, ten na malování mezi nimi nebyl. Takže portrét "namalovaný" mnou dopadl tak, že sedmiletému dítěti na obrázku bylo minimálně pětadvacet a za povedený by se dal považovat pouze tehdy, kdyby ho namaloval retardovaný orangutan...

Když přišel manžel domů, prvňáček mu hrdě ukazoval svoje dílko. Má drahá polovička po chvíli provokativního sjíždění pohledem ze mě na obrázek a naopak, se škodolibou radostí konstatovala, že se mu to docela povedlo. Pak mu synek ukázal další dílo. To moje.

Muž nadšeně povídal: "Jéé, to se vážně povedlo!"

Já mu skromně odporovala: " Vždyť je to hrozný, vypadá na tom, jako kdyby mu bylo pětadvacet a vůbec si není podobnej..."

Manžel se na mě podíval a znechuceným tónem řekl: "Ježíši, co bys po něm chtěla, vždyť je mu teprve sedm!!"

"Ale... to jsem malovala já" pípla jsem tiše.

"Aha, no jo, jé, tak to... ehm..." a zmizel mi raději rychle z očí.

Tím mě vyvedl z mé malovací iluze a totálně zabil a pohřbil moje naděje, že třeba ještě někdy namaluju něco, co se bude podobat skutečnosti (i když mě synek solidárně přesvědčoval, že se mi to hróóózně moc povedlo), nebo že navštívím kurz "malování pravou mozkovou hemisférou", o kterém jsem už nějakou dobu uvažovala. V mém případě by to totiž evidentně byla ztráta času a výsledek by byl asi takový, jako kdyby se někdo snažil naučit prase lítat...

P.S: V zájmu zachování přízně mých čtenářů jsem se rozhodla své dílo zde nezveřejnit. Vaše duševní zdraví je mi přednější :)