Galaktický galimatyáš

Po dlouhé době jsem opět padla do tenat PŘÍBĚHOVÉ ABECEDY. Tentokrát je na řadě písmenko G...

(více tutok :))

Genocida gastronomických genů graduje...

Galaktická GPS: Gigantická galaxie Gáblík, Gourmandie, Grandhotel Groupp, Galapárty

generál Guláš: "Grobiáne!"

generál Gyros: "Grázle!"

generál Guláš: "Gravidní gorilo!"

generál Gyros: "Gumovej Goleme!"

generál Guláš: "Ga ga ga ga ga" (GAU)

generál Gyros: "Grch, grch, grrrrch" (granáty)

Gigaobrazovka

galaktický guvernér Garnát: "Generálové, galantně..."

generál Guláš: "Gelová gardedámo!"

generál Gyros: "Grepe gravírovanej!"

galaktický guvernér Garnát: "Groteskní gagmani! Generálové..."

generál Guláš: "Grenadská galoše!"

generál Gyros: "Gulášová granule!"

galaktický guvernér Garnát:"Grrrrr!"

generál Guláš: "Gratinovanej gumídku!"

generál Gyros: "Grilovaná gazelko!"

Galaktický guvernér Garnát (grimasa grizzlyho) gestikuluje geniálnímu galskému gladiátorovi Gastonovi: "G-R-A-N-Á-T-O-M-E-T-Y!"

Galaktická GPS: Gigantická galaxie Gáblík, Gourmandie, gyroplán, gigantická garsonka, gauč

Guvernér Garnát gratuluje gladiátorovi: "Gastone, grandiózní grilovačka..."

Vánoční tvoření s dětmi - Vánoční koule

Nikdy bych nevěřila, co dokáží s dětskou dušičkou udělat sežrané vánoční ozdoby...

Když jsem psala o tom, že nám ve sklepě krysy spořádaly vánoční výzdobu včetně papírových, slaměných a polystyrenových ozdob na stromeček do pokojíčku (Více tutok :)), ještě jsem netušila, že z toho bude mít moje dítě dušičky bolení. Od té doby totiž cítí synek velkou křivdu a kuje pomstu. K Vánocům si přeje kus sýra a obrovskou past na myši...

Vždycky jsem věděla, že můj prvorozený je "cíťa". Někdy si říkám, že to snad ani není moje dítě, ale už jsem se s tím smířila (i když přeci jenom občas mívám tendence ho trochu "pochlapit"). Abych zmírnila jeho smutek, šli jsme do papírnictví koupit nové polystyrenové koule.

"Hlavně, maminko, nezapomeň tempery!"

"Blázníš? Máš jich doma plnou krabici, to je zbytečný..."

Když jsme si kuličky chtěli doma nabarvit a posypat je třpytkami, zjistili jsme, že... nemáme tempery. Fňukání. Demonstrativně vší silou vtáhne nudli.

"Zase jsi něco slíbila a nesplnila!"

Ach jo, další křivda! Ale na svou obhajobu musím uvést, že ty barvy jsem opravdu koupila. Jenže jako výbavu prvňáčka do školy, kterou si měl sebou 1. září přinést... Hledám rychle náhradní řešení, než fňukání propukne v něco horšího a než se synátorovi v hlavě začne rodit pomsta, nedejbože stejná, jakou chystá na ty krysy. Vzpomněla jsem si na svou krabici s korálky. S frfňáním a s dalším vtahováním nudle přijato. Hurá! Já se zbavila nálepky slibotechny a hrozby případné pasti, jeho to bavilo a stromeček bude mít svoje koule :).

Dítě z Marsu

Tohohle tvorečka najdete sedět na vrcholku Ještědu. Jeho tělíčko spaluje sluneční žár i třeskutý mráz a čelí častému dešti, větru, sněhu i krupobití.

Jen málokdy se stane, aby mi bylo líto neživé věci, v tomhle případě tomu ale tak je...

S fotografií jsem se účastnila jedné blogové soutěže, proto nechť mi prosím prominou ti, kteří ji již viděli. A přidávám i miniverše, které mne napadly hned, jak jsem tohle "Dítě z Marsu" uviděla…

Opuštěné stvoření

má dušičky bolení

na vrcholku sedí samo

uvnitř křičí

"Kde jsi, mámo?"

Perníkový přání

Co k životu je třeba, možná i víc,

dávno už mám.

Přesto je jedno přání, a to patří,

přátelé, vám.

Štědrý den prožijte s rodinou v klidu

a pohodě,

večer přeji uniknutí prskavkové

nehodě.

Ježíškovy :)

Teď si určitě říkáte, co za čuně tohle mohlo napsat...

Tenhle kousek papíru oslavil právě čtvrtstoletí a nosím ho v peněžence už pěknou řádku let. Ani nevím, kam se poděl zbytek, zůstal mi jen nadpis na kousku vlastnoručně vyrobené rádobyobálky.

Ta písmenka mi připomínají rok, kdy jsem začala chodit do školy a mohla si tak poprvé své přání napsat. Pravda, s hrubkami, ale sama.

Připomínají mi i to, že to bylo přání poslední, protože během následujících pár měsíců přišlo "Ježíškovské procitnutí".

Také mi připomínají poslední Vánoce, které s námi oslavil táta. Další rok pak byl ve znamení rodičovského válčení, podrazů, hádek a ubližování.

Ten papírek mi připomíná, jak se nikdy nesmím chovat.

Přeji všem dětem, aby nikdy nemusely zažít rozchodové rodičovské martyrium. A když už nebude zbytí, aby během rozchodu měli rodiče úctu alespoň k vlastním dětem, když už jí nemají k sobě...

Místo ksichtů smajlíky

Krásná vánoční hvězdičko

musím si vylít srdíčko

mám jedno malé přáníčko

Ať dál mám svou intuici

až zas půjdu po ulici

a ten co nemá v palici

nic než pustou a prázdnou leb

rozhodne se shazovat led

velký jako pivních bas pět

ať smysly mé mi dál slouží

až sněhem se budu ploužit

a včasným skokem skončím v louži

TÉ ŠEDÉ HNUSNÉ PROSOLENÉ BŘEČKY

Já k Vánocům bych chtěla jen

(já vím, že asi blázen jsem)

ať velmi brzy přijde den

KDY TEN ODPORNEJ BÍLEJ STUDENEJ

sajrajt odtaje z ulice

a objeví se silnice

a kanálové poklice

a stromy, tráva, chodníky

a oblíbené podniky

a místo ksichtů smajlíky

ať s kočárkem ven můžu jet

a z okna zmizí zmrzlý květ

a venku je zas dvacetpět...

Ukňouraná mladá maminka

Jednou jsem někde četla článek, kde se mladým, ufňukaným, domácnost nestíhajícím maminkám, dávala za vzor žena z počátku 20. století.

Tak zaprvé: Aby bylo jasno, já nefňukám...

Zadruhé: ...jen se poslední dobou čím dál častěji přistihuji při srovnávání MĚ, matky dvou dětí, toho času na mateřské dovolené, pokojně bydlící s manželem v nájemním bytě a JÍ, matky dvou dětí, žijící se svým mužem v domku před sto lety. Je pravda, že občas to u nás vypadá, jako kdyby se bytem prohnalo stádo pakoňů, nicméně si nemyslím, že bych nestíhala. Když se ovšem vžiji do role té "vzordámy" a začnu díky vyprávění mojí babičky porovnávat, se zděšením zjišťuji, jak strašná a neschopná bych v té době byla hospodyně.

Takže...

Manžel:

Ona: Má. Po příchodu ze zaměstnání mu napráší, co děti provedly či neprovedly, otec sundá řemen, ztříská je hlava nehlava, něco pojí a pak až do večera klábosí, kouří či popíjí v hospodě nebo před ní. V domácnosti nepomáhá.

Já: Mám. Po příchodu ze zaměstnání a v případě příznaků života - když může, pomůže.

Dobytek a domácí zvířectvo:

Ona: Má a musí se o něj několikrát denně starat.

Já: Děti nepočítám, tedy nemám.

Vaření:

Ona: Vaří na kamnech, topí dřevem, které si předtím musí naštípat. Jídlo a vodu na kávu ohřívá taktéž. Jídlo připravuje vždy čerstvé, neboť jen málo věcí může uskladnit ve skepě, mrazák nemá.

Já: Stačí otočit knoflík sporáku. Jídlo ohřívám v mikrovlnné troubě, na vodu mám rychlovarnou konvici. Mohu uvařit na dva dny dopředu, popřípadě do zásoby, vlastním mrazák.

Mytí nádobí:

Ona: Vodu ohřívá, myje jej bez pomoci supermoderních saponátů.

Já: Mám myčku, říkejme jí třeba Janinka. Je to už starší model, někdy trochu hlučnější, ale svojí funkci plní dobře. Teplá voda teče z kohoutku.

Topení:

Ona: Topí dřívím, které si předtím musí přivézt z lesa a naštípat, popřípadě uhlím.

Já: Otočím pouze závitem u topení a o zbytek se postará kotel.

Praní+plenky:

Ona: Pere v dřevěných neckách, používá k tomu valchu. Plenky látkové.

Já: Mám automatickou pračku, jediné, co máme společné je, že prádlo musíme pověsit. Plenky jednorázové.

Žehlení:

Ona: Žehlí těžkou kovovou žehličkou, na kamnech ohřívanou.

Já: Díky nemačkavým materiálům žehlím velmi málo.

Vysavač:

Ona: Nemá. Dřevěné podlahy se zametají a poté na kolenou drhnou kartáčem.

Já: Mám, podlahu přetřu mopem.

Postava:

Ona: I přes spoustu práce udělaná.

Já: Díky spoustě práce tintítko.

Tak mě po tom srovnání napadá, jak to ta ženská tenkrát stíhala. Buď to bylo trochu jinak, než mi babička vyprávěla, nebo to byla čarodějnice. A nebo jsou dnešní maminky (včetně mě) pořádně rozcapené...

Tak pojď, kotě...

Postavím těžké kufry na červený koberec a rozhlížím se. Po obou stranách ohromné haly je schodiště. Vyjdu nahoru a následuje dlouhá chodba lemovaná asi dvacítkou dveří, na jejímž konci je obrovské okno.

Prý mě tu nikdo nenajde a je tu bezpečně. Mám pocit, že mě někdo sleduje. To bude asi ten, co mě má hlídat. Hlavou mi vrtá, na co potřebuju bodyguarda, když jsem tu tak v bezpečí... Vidina toho, že tu budu muset strávit nějakou dobu, se mi moc nelíbí. Vyberu si první pokoj, na který narazím, naházím do něj kufry a jdu prozkoumat dům. Míjím výklenek ve zdi. To se mi asi něco zdálo, ale pro jistotu zacouvám zpátky. Vyjeknu. Ze tmy na mě svítí bělmo očí. Po chvíli i v úsměvu vyceněné bílé zuby. V matném světle vidím, jak postava zvedá ruku a laškovně na mě zamává. Chápu, je to můj bodyguard. Černoch.

"Sakra, chlape, můžete se schovat příště tak, abych vás neviděla? Vždyť z vás dostanu infarkt!"

Vyjdu schodiště a procházím jednotlivé pokoje. Prázdný, prázdný, prázdný, nuda, nuda, nuda.. Otvírám snad desáté dveře a tam poklidně večeří rodina Amišů. Nechápu a tak raději rychle potichu zavřu. V dalším pokoji si to rozdává švédská skupinka turistů. Je jich tam snad dvacet a jsou naskládáni do pyramidy. Sakra, jak ti se sem dostali? V dalším pokoji jsou tři obrovské gorily. A v tom dalším se snaží nějaký týpek v otrhaném nátělníku rozříznout motorovou pilou asi stokilového, plešatého a upoceného výletníka. Asi mám halucinace. Rychle utíkám dolů do haly a chci utéct ven. Je zamčeno. Na schodech zaburácí mužský hlas:

"Ááá, tady je naše slečinka, jak já se tě nahledal!"

Zděšeně pohlédnu nahoru a vidím urostlého svalovce v přiléhavém tričku a v těsných džínách s bouchačkou v ruce. A pak že tu jsem sama a že se mi nic nemůže stát. Došlo mi, že mě sem poslali jako volavku. Když už nemůžu věřit těm z programu na ochranu svědků, tak komu? Couvám, až se zastavím o stěnu místnosti.

"Ty jsi ale kus, tebe by byla škoda jen tak zastřelit..."

Svalovec zahodí pistoli a z kapsy vytáhne nůž a provaz. Dojde ke mně, strhne ze sebe oblečení a plně vybaven přede mnou stojí úplně nahý. Do háje, kde je ten zatracenej bodyguard, když ho zrovna potřebuju?

"Tak pojď kotě, trochu si užijeme!"

Svalovec mě popadne kolem pasu, hodí přes rameno a jde po schodech nahoru. Slyším spláchnutí a pak tekoucí vodu. Bože, tobě to ale trvá! Konečně! Ze záchoda vychází můj černoch a kopne svalovce do rozkroku. Ten mě pouští, padá po schodech a dole zůstává ležet s hlavou na kaši.

Odněkud zdálky slyším fňukání, které se po chvíli mění v pláč. Ach, výkon mého bodyguarda asi rozplakal nějaké dítě. Pláč plynule přechází v řev. Že by to ale bylo až tak strašidelný, to zase ne. Nejsi dítko moc teátrální?

Plesk! Probouzí mě rána do obličeje, miminko se dožaduje mlíčka a hází sebou jako zelinář s pytlem brambor. Dobře ti tak, holka.

Někdy bych chtěla být jako mé snové já. Dlouhovlasá kráska, bez závazků, něžná a zároveň drsná a neohrožená dobrodružka, která když náhodou přijde o život, jako zázrakem další noc ožije... Nebo možná raději ne?

Záchodová vzpomínka

To si vám takhle jednou pohodlně sedím v křesle, piju kafe a čekám, až můj (tehdy tří a půlletý) synek ze záchoda zařve: "Hótóvó!". Místo toho ale dolehne k mým uším něco naprosto nečekaného. Dětský hlásek tam potichu šeptá "Slip deo dámské vložky"...

V tu chvíli jsem musela vypadat jako idiot, na dolní čelist totiž zapůsobila gravitace plnou silou. Pak jsem si pomyslela, že to je blbost a že to, co mě napadlo, je ve skutečnosti určitě jinak, než si myslím. Nicméně mi to nedalo, potichu jsem si stoupla za dveře záchoda a poslouchala (já vím, nemá se to). Synkova čítanka pokračovala: "25 ks heřmánek".

To už jsem vypadala jako tuplovaný idiot. Takže přece!

Byla jsem zvědavá, zaťukala jsem tedy, vlezla k němu a povídám: "Co tady tak dlouho děláš?"

Bezelstným pohledem se na mě podíval a povídá: "Kakám!"

Dost mě tím odboural, snažím se zachovat vážnou tvář. "To já vím, to jsem taky nemyslela. Ty jsi tu něco četl, že jo?"

"Ne..."

"Já tě ale slyšela!"

Tvářičky mu polil ruměnec a znovu tvrdošíjně opakoval: "Nene!".

Fajn, takže první přečtená "knížka" byla obal od dámských hygienických potřeb. Nebojte, já se s tím už vyrovnala. Postupem času se přestal stydět a četl cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Vlastně četl skoro pořád. Jeho nejoblíbenějšími "knížkami" byly billboardy, neonové cedule, výlohy a názvy prodejen. Bydlíme v centru města, takže o tenhle žánr nikdy nebyla nouze. Jen mě při procházkách dost často drnčela hlava...

Vánocekazky

Za tři týdny jsou Vánoce a jediné, co mi je připomíná, je výhled z okna a úložný prostor v posteli s dárečky pro moje drobečky...

Za normálních okolností mívám nejpozději začátkem adventu vánoční výzdobu, v rámci možností uklizeno a voňavé cukroví schováno před mlsnými jazýčky. Tenhle rok je to ale jinak. Můj vánoční standard velmi výrazně (kromě nemocných robátek, které za to nemůžou a které si to jistě nenaplánovaly) narušila jedna banánová krabice přinesená ze sklepa...

Říkáte si, co ta ženská bumbala? Co má společného banánová krabice a Vánoce? Hodně. V té krabici totiž byla vánoční výzdoba. Byla. Vlastně ještě je, ale v trochu jiné formě, než v jaké jsem ji tam před rokem ukládala. Ony si na ní totiž pochutnaly krysy. Soudím tak podle toho, co tam jejich kakací dírka zanechala.

Ty mrchy sežraly skoro všechno, nejprve prožraly krabici, pak igelitky a když se dostaly dovnitř, udělaly si hostinu. Nejvíce jim chutnaly slaměné ozdoby, dřevěné lýko a polystyrenové koule, které jsme loni s prckem tak pracně tvořili na jeho stromeček v pokojíčku. Doufám, že jim ty tempery, lepidlo a třpytky udělaly v tom jejich plyšovém pupku pěknou paseku. Nemám ani adventní věnec, komponenty na něj ty Vánocekazky sežraly taky.

No, a nemám ani cukroví, nemocná dítka mi dávají zabrat. Ale při pohledu na máslo, oříšky a spíž plnou dobrot mám alespoň představu, jak "asi" bude vypadat.

A úklid? Při pohledu na jídelní stůl to tak sice nevypadá - momentálně se tam kromě mísy ovoce, slánky a pepřenky, nachází také krabice s léky, balíček kapesníčků, korálky, svíčky, balící papír, flísové ozdoby, lepidlo, mašle (jo, správně, budu dělat adventní věnec z toho, co dům dá), zápalky, LEGO návod, vánoční vůně do zásuvky, pět cédéček, sušenka a kelímek od jogurtu - ale vánoční úklid jsem si udělala naštěstí už v říjnu...

Ale nebojte, mě to o vánoční náladu nepřipraví, stačí se jen podívat z okna. Nebo na okno? :)