Překonávám se

Je to téměř půl roku, co se kdesi pod námi ucpal v kuchyni odpad a co nás ta odporná břečka vytopila. Pokaždé, když jsem pak šla kuchyní okolo kdysi bílé zdi (nyní se vzorem à la dalmatin), zavírala jsem oči. Do malování se mi nechtělo a výmluv bylo víc, než dost - překážející kulaté bříško, pak miminko, které mi nedalo vydechnout, "jé, dneska je hezky, jdeme ven", "jsem unavená" , "nemám barvu", "ztratila se štětka" a bla bla bla.

Znáte to. No prostě představa, že budu muset zase malovat, mě nikterak nelákala, protože po vymalování takřka celého bytu o rozloze devadesáti metrů čtverečních tuhle činnost upřímně a z celého srdce nesnáším. V mém případě je to o to horší, že nenávidím i ten byt.

Minulý týden jsem stála u té zdi a nad něčím přemýšlela. V ruce jsem náhodou držela jemný smirkový papír, kterým jsem zlehka přejela po flecích na zdi. A ejhle, co se nestalo! Ten černý vzorek mizel jako mávnutím kouzelného proutku. Prvňáček ve škole, vysmáté miminko - to se musí využít. Slovo dalo slovo a já se s nadšením, že tu hnusnou štětku (se náhodou našla) přeci jenom nebudu muset použít, vrhla do práce. Výsledkem hodiny intenzivního odírání zdi bylo asi tisíc spálených kalorií, nové svaly na rukou, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení a vizáž princezny Krasomily, když si ve mlejně strčila hlavu do mouky.

Jo, a neptejte se mě, proč mi to trvalo půl roku. Hlavní je, že zeď je nádherně bílá a hladká jako dětská prdelka :).