Navrch huj, vespod hnůj...


...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?


Štastné a flekaté


O letošním adventu jsem chtěla pocourat na vánočních trzích, zahřát se svařákem, ochutnat pečené selátko a dělat klukům garde při nakupování vánočních dárků. Taky jsem plánovala se čtyřmi chlapy achat v kině nad novými Star Wars, dnešek si užívat v Praze na několikahodinové plavbě po večerní Vltavě a samotný závěr adventu, Štědrý den, jsem měla trávit v práci. Díky vánočnímu balíčku od tajného ctitele a koktejlu Moribundus 10v1, na kterém si dal extra záležet, nic z toho nebude, což mě (krom toho pracovního Štědrého dne) opravdu mrzí. S podezřením na spálu tak Vánoce strávím jako jeden velký nateklý červený flek. Budiž mým spolustolovníkům u štědrovečerní večeře útěchou, že obličej zůstal ušetřen :).

Mno, zase jsem se rozepsala o něčem jiném, než bylo v plánu, já vám původně chtěla jen popřát... Takže:

Mí milí blogoví přátelé, přeji vám krásné prožití svátků vánočních, klidné a pohodové proplutí rokem 2018 a hlavně hodně štěstí a zdraví. Sobě jen skromně přeji, abych zase začala slyšet. Nerada bych prošvihla cinkání zvonečku u rozsvíceného stromečku :).

Pozdrav


"Slušnost je pro ženy jako parfém. Kapička stačí, aby celá žena příjemně voněla."
Sacha Guitry

Obchodní řetězec, ve kterém pracuji už téměř osmnáct let, postihlo před rokem ničivé zemětřesení s následnými těžkými otřesy, které trvají doposud. Zemětřesení bylo převážně rázu personálního, kdy byl celorepublikově zredukován počet zaměstnanců o čtvrtinu, možná i třetinu, a mělo a má negativní důsledky jak na zaměstnance, kteří tuto živelnou pohromu přežili, tak na zákazníky. A já bych tento článek chtěla věnovat právě jim. Jak těm, jejichž mluva a chování jsou pro mou duši pohlazením, tak těm, kteří vylezli rovnou odkudsi z Křupanova.

Ale vraťme se k tomu zemětřesení. Jako administrativní pracovník řetězce jsem jeho následky znatelně pocítila i já, kde jsou ty časy, kdy jsem si v klidu mohla dělat svou práci. Nyní dělají všichni všechno (a zákonitě nikdo nic pořádně) a i já, v rámci univerzálního pracovníka, občas zaskočím jinde. Třeba na informacích.

Jsem tvor komunikativní, empatický a ve vyhrocených situacích, kterých se denně nahromadí požehnaně, zachovávám klid, nenechávám se strhávat emocemi a můj flegmatický přístup většinou způsobí, že enormně rozčilení (chcete-li nasraní) zákazníci odchází pouze lehce naštvaní a když se zadaří, tak jen mírně rozladění. Musím ale přiznat, že můj přístup neplatí na každého a pár expertů vytočil do vrtule tak, že jsem se obávala o jejich zdraví, neřku-li rovnou život :).

Abych svůj nucený pobyt na informacích přežila se zdravým rozumem, rozhodla jsem se zpestřit si ho soukromým čtyřdenním průzkumem chování zákazníků, který jsem zaměřila na velice jednoduché téma a tím byl obyčejný "Pozdrav". Metodu jsem opět použila velice složitou a tou je hospodské čárkování. A protože výsledek předčil mé očekávání, nemohu se o něj s vámi nepodělit. Ten, který vám předkládám, je mým druhým exemplářem. První vám ale ukázat nemohu, ten jsem totiž, kromě smajlíků, doplnila i textem, za který by mě bývalý soused, cikán Ferenc, určitě pochválil. Ten totiž můj slovník obohatil jako nikdo a to by možná spousta z vás nemusela rozdýchat :).

A výsledek? Křupani zvítězili, ale bylo to těsně. Polovina národa je naštěstí ještě v pořádku...


Drátěné korálkové hvězdy


Letošní prosinec se nese ve znamení dodělávání restů. Ten, který vám dnes chci představit - drátěnou korálkovou vánoční hvězdu - je sice starý několik let, ale premiantovi všech mých restů, nápadu na adventní svícen, jehož součástky na něj mi doma leží už šestým rokem a zřejmě ještě nějaký ten rok budou, nesahá ani po kotníky. Proti němu je hvězdička vlastně takový malý restík. Restíček :). A asi bych se k němu tento rok sama nedostala, kdyby mě k tomu nenakopla svými hvězdami paní Hanka, se kterou jsem se, díky falešnému patchworku, poznala zde na blogu. Takže paní Hanko, děkuji, díky Vám mám na seznamu o jednu položku méně a o dvacet nových ozdob na vánoční stromek více :).

Tvořilo se nám náramně, žádná hvězda není stejná, šlo to rychle a výsledek byl brzy vidět, což ocenily obzvláště děti. Jediné, co mě zamrzelo, byl fakt, že při objednávání drátěných koster hvězdiček nebylo vidět, že při výrobě nějaký koumák spájel prostředek ZLATÉ hvězdy STŘÍBRNÝM cínem, který ve finále zčernal. Je to asi takový estetický kousek, jaký se kolem mě nedávno mihl na ulici - modrobílý proužkovaný pletený kulich s bambulí, svítivě zelená softshellka, fialovo-žluté vzorkované aladinky a černé sněhule. A tak jo, zase tak strašný to není (ten cín, samozřejmě), ale stejně mi to je líto, protože při bližším kouknutí je tenhle nedostatek patrný. Budiž nám útěchou, že se při světle svíček na stromečku ztratí :).


Letní nostalgická


Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...


Na bílo-stříbrné vlně


První adventní neděle se nezadržitelně blíží a protože nechci být jako každý rok kovářova kobyla, která obdaruje všechny ostatní a které jediné na dveřích včas nevisí věnec, větvička a dokonce ani jmenovka, pustila jsem se letos do tvorby spořádaně a včas :).

Jeden hravý pro mě...


Falešný patchwork - Čertice


Když jsem minulý rok v článku Falešný patchwork - Andělka bilancovala a definitivně (asi po stopadesátétřetí) uzavírala mou důležitou životní kapitolu zaručeně posledním výrobkem, TlusŤjoch si v komentáři prosil ještě čerta. A protože byl skromný, stačilo mu to až na další Vánoce. Poctivě jsem tedy tuto myšlenku celý rok nosila v hlavě (a tak jo, kecám, vzpomněla jsem si na to minulý měsíc při úklidu tvořící skříně, kdy na mě vypadl polystyrenový kužel) a pustila se do čertí realizace. Snad mi bude odpuštěno, že z čerta nakonec vznikla Čertice a že se bude líbit i přes to, že s Andělkou netvoří genderově vyvážený pár :).


Jak jsem se naučila kreslit


Kdysi dávno jsem u blogerky Jarušky obdivovala její kresby tužkou a díky ní se tak dozvěděla o kurzu Kreslení pravou mozkovou hemisférou. V tu chvíli jsem věděla, že se to chci naučit taky, ale protože to bylo v době, kdy jsem se vrátila do práce po rodičovské dovolené (a když už jsem se rozkoukala, přišla těžká operace a neustále nemocné dítko), na nějaký dvoudenní kurz jsem neměla čas ani pomyšlení. A tak jsem jich několik prošvihla i přes to, že se konají tak blízko a v takovém zapadákově, jako je Jablonec. Ale jak říká můj milý polovičák, všechno chce svůj čas a protože se postupem času všechny nečekané překážky urovnaly, nechala jsem si kurz nadělit k narozeninám. A jako nevěřící Tomáš, tedy Janinka, jsem tam šla s očekáváním, že odtamtud po dvou dnech půjdu s nálepkou prvotřídního mazala.

Den první - úvodní kresba, na kterou jsme měli půl hodiny a která měla znamenat začátek naší kreslířské cesty, takové srovnání před a po. Upozorňuji, že jsem nikdy portréty nekreslila, vlastně jsem o svých schopnostech měla velice pochybné mínění, neb v dětství bylo moje nadšení pro tužku zdárně zadupáno mou maminkou do země. Nemyslela to zle a zcela jistě o tom nemá dodnes ani tušení. No a já jí to připomínat nebudu, protože ji moc miluju a jsme rády, že se máme. Na některé věci si zkrátka člověk opravdu musí počkat. I když to trvá třeba třicet let :).

Při kreslení tohoto obrázku jsem si pomáhala v rychlosti načrtnutými vodícími čarami, které byly i na předloze. Proto možná výsledek nevypadá tak strašně, jak jsem očekávala.


Malinový dárek


"Mami, co chceš k narozeninám?"
"Nic."
"Mamíííí!"

Zdá se vám to povědomé? Vždyť já to pořád povídám, že se u nás ta paličatost dědí z generace na generaci! Co si pamatuji z babiččina vyprávění, táhne se to už od dob prapraděda Matýska a praprababičky Verunky.

"Tak jo, udělejte mi třeba dort!"

A jak jsem si přála, tak kluci udělali. V den narozenin na mě čekal piškotový bochánek výtečnou marmeládou promazaný, poctivým máslovo-vanilkovým krémem omatlaný a malinami proložený. Pomohla jsem jim jen oddělit žloutky od bílků a rozkrojit korpus. A pak jsem v rámci zachování dobrého duševního zdraví ještě za tepla umývala nádobí a čerstvě vzniklé cákance. A jo, jsem na ně pyšná :).

Dříve, než dostanete šok z náhrobku a nápisu RIP, vězte, že chlapci byli ovlivněni blížícím se Halloweenem.
Hlavně si nebrat nic osobně :).

Jak psal Matýsek dopis do nebe


Jaruška. Má nejdražší, "služebně" i věkově nejstarší přítelkyně, která při každé návštěvě nezapomněla nabídnout ovocné pivo. Příznivkyně dortíků a chlebíčků, která s oblibou používala větu "Co bych z toho života měla, kdybych se ani dobře nenajedla?" Má druhá máma, moudrá a sečtělá rádkyně tlumící mé vášně a mající pro problém vždy velice jednoduché vysvětlení. Matýskova kamarádka, které, jako prvňáček, utíkal ukázat svoje první známky. Se svým prvním velkým vysvědčením se už ale pochlubit nestihl. Jaruška umřela.

Je to už několik měsíců a já myslela, že to nejhorší máme za sebou, byť dusící bolest u srdce při vzpomínce na ní je tu stále. Jako dospělá se se smrtí vyrovnávám velice těžko, jak to ale vnímá dítě?

V Matýskově třídě pod tabulí je pověšený drátek, na který děti kolíčkem připevňují smajlíky nebo smutňáky. Ta označení nejsou znamením toho, že zlobily nebo že byly hodné (jako je tomu u nás doma), ale mají vyjadřovat, jak se děti cítí...

"Maminko, já mám ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Proč?"
"Mně se strašně stejská po Jarušce..."

Smutný povzdech nás obou.

"Matýsku, to mně taky..."
"Já doufám, že se má v nebi dobře. A že bydlí támhle na tom hezkým mráčku. A že se na nás chodí koukat. A že teď jde vedle nás a drží mě za ruku."

Lapám po dechu, těžko rozdýchávám smýšlení sedmiletého dítěte a trvá mi dlouho, než se zmůžu na slovo.

"Matýsku, já myslím, že Jaruška je smutná, když vidí, že jsi smutnej ty a že máš ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Hmmm. Ale já jsem fakt smutnej."
"Co by pomohlo, aby jsi tam měl zase veseláka?"
"Napíšeme Jarušce dopis!"
"A kam ho pošleme?"
"No do nebe přece!"
"Ale jak?"

Jdeme tiše vedle sebe za ruku a Matýsek přemýšlí. Z myšlenek mě vytrhne "Už to mám!"

"Napíšu dopis, dáme ho do skleničky, venku ho spálíme a kouřovej dopis se dostane až k Jarušce!"
"A pak si sundáš smutňáka?"
"Jo!"
"Tak jo..."


Proč nepřát prodavačům klidné prožití svátků vánočních...


... a proč jsem ráda, když je státní svátek o víkendu...

Možná si pamatujete, jak minulý rok vstoupil v platnost zákon o státních svátcích. Díky němu tak od té doby zůstávají obchody nad 200 metrů čtverečních o sedmi vybraných státních svátcích zavřené. Odbory i naši zákonodárci se tenkrát poplácávali po zádech, jak to pěkně těm přetěžovaným a špatně placeným zaměstnancům zařídili, jak budou ti nešťastníci se svými rodinami trávit více času a bla bla bla, zazvonil zvonec a pohádky je... konec? Ale kdepak, tahle pohádka, která by se mohla směle zařadit do kategorie tragikomických hororů, teprve začíná!

Malý gentleman


Druhorozený poslední dobou prochází velice zvláštní proměnou. Z rošťáckého mazla se stává samostatný a důvtipný kluk, který si cestou ze školy klidně dá ke svačině čerstvě natrhané sedmikrásky nebo jetel. A když mu teče nudle, kapesník je to poslední, co by hledal...


Anagram


Dnes bych vám chtěla dokázat, že i přes ohavné pomluvy zlých jazyků můžete v Jablonci najít zajímavá místa. Obzvláště mě zaujalo jedno hravé a empatické zákoutí, které mi před volbami vidí až do žaludku. Takové souznění v dnešní době aby jeden pohledal!

A ne, ač se to nabízí, já tohle výjimečně na svědomí nemám!

Svícen z PET lahví


Tak si říkám, že je něco špatně. Z Facebooku se na mě ze všech stran valí barvičkově vytuněná panoramata s názvy "Pohádkový podzim v Kanadě", "Kouzelný podzim v Irsku" nebo "Překrásný podzim v Austrálii" (i když tam v září zrovna začalo jaro), které autoři neopomněli doladit bambilionem sladkých barevných srdíček, ze kterých, kdyby mohly, i zuby by se mi zkazily. A co třeba takový dechberoucí podzimní snímek z Jablonce, ten už jste na sociálních sítích viděli kolovat? Jasně, že neviděli, letošnímu podzimu v mém kraji totiž vládne královna hnědi a jejích padesát tisíc odstínů služebníčků.
Tento rok tedy nastala situace, kdy selhal plán A - tedy příroda sama, a nastal čas na plán B - udělat si podzimní atmosféru doma. Zadání bylo jasné - světlo plus barvy, na řadu tedy přišel opět svícen. A protože jsme už dlouho nic nevyráběli z PET lahví, jejichž zásoba se mi v mé tvořící skříni po letní dovolené povážlivě rozrostla, pustili jsme se do nich.

Nejprve jsme si umotali korálky (návod ZDE).


Podzim jaksepatří


Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Podzimní svícny


Podzim, listí, barvy, světlo svíček - my na těch skleničkových svícnech prostě ujíždíme. Tentokrát tedy méně kecavě a více obrázkově :).

Malováno prsty, štětcem, nehty :)

Použitý materiál - skleničky od jogurtu nebo marmelády, tempery, spadané listí, lepidlo Herkules na konečné přetření výrobku - není nutné, ale prodlužuje životnost svícnu

Večer jsou svícny příjemnou hřejivou dekorací...


Futurama dort


Během tří týdnů se s narozeninovými dorty u nás doma roztrhl pytel a musím přiznat, že souběžně se zaměstnáním, brzkým ranním vstáváním a nečekané změně z relativně pohodového termínu oslavy na termín šílený šibeniční je pak takové patlání docela vopruz. Pokud znáte taková ta roztomilá videa, ve kterých malinké děti usínají při jídle, chůzi, na nočníku a tak, nebude pro vás problém si představit, jak jsem vypadala já, když jsem večer před oslavou modelovala motiv. Podle toho pak vypadal i výsledek...

Ještě, že mě čeká další dort až v únoru, do té doby se snad moje mozkovna z té nechuti k patlání vzpamatuje.

Dort pro babičku


Moje babička je tvrdohlavá jako mezek. Většinou se její paličatost vyskytuje v přijatelné formě, ovšem jednou do roka téměř s jistotou zaperlí tak, že to i nás, zkušené a situace znalé, překvapí (třeba když tajila svou slepotu). Nejinak tomu bylo i letos, kdy babička oslavila krásné kulaté narozeniny, které už by byly hodny oslavy. Jenže babička jakoukoliv slávu odmítala, dokonce i jen náznak oslavy nepřipadal v úvahu, stejně jako dárek hodný jubilea.

"Babi, co bys chtěla k narozeninám?"
"Janinko, nic, vždyť já všechno mám..."

Jak nečekané!

"Babi!"
"No tak jo, jedna věc by tu byla, víš, já už strašně dlouho postrádám pilníček na nehty, tak ten bych si přála."
"Dobře babi, dostaneš pilníček. A teď to zkus ještě jednou a lépe."
"Dobře, podívej, já jsem si minulý rok koupila čepici a chtěla bych si k ní uplést šálu ve stejné barvě, tak kdybych mohla dostat dvě klubíčka vlny..."

Chápete už, jak to s ní mám těžký? Přemluvit jí k oslavě? To bych spíš naučila balvan vyšívat!

"Víš co babi? Tak jo. Dostaneš pilníček a klubíčko. A my ti přijdeme popřát jen tak. A nic nechystej."

Víte, ona ta paličatost se u nás dědí ob generaci. Babi ji má po svém dědovi Matějovi (ano, to je ten anarchista a buřič), no a po babičce ji mám zase já. Stejně, jako obličej bez vrásek a počínající pleš. A tak jsme šli tedy babičce popřát. Jen tak. S pilníčkem a klubíčky (orchidej a obraz vnuků na plátně byl jako bonus). A taky s dortem. Protože o tom, že by nechtěla dort, nepadlo ani slůvko!

A i když je babička někdy tvrdohlavka umíněná, moc ji miluju.
Udělala bych pro ni všechno.
Jen kdyby chtěla.

A zase ty korálky...


Vždy, když mi bylo ouvej, nedokázali zmírnit můj smutek lidé (i když se o to opravdu snažili), ale korálky. Marně přemýšlím, proč zrovna ony, možná že jemná manipulace s tak drobnými předměty nutí člověka soustředit se jen na ně a na bolavé myšlenky tak není místo.

Naposledy mi tahle drobotina pomohla o letošních prázdninách, kdy po dlouhé a zlé nemoci zemřela má nejmilejší přítelkyně. Mé kroky tak opět vedly do světa korálků a tentokrát neplakala jen má peněženka.

Musím ale uznat, že se ty potvůrky snažily dělat svou práci poctivě, pozornost odváděly, jen co je pravda. Šmodrchaly a trhaly mi lanko, lámaly jehly, řadily se do špatného vzorku, dokonce se jedna z nich obětovala, když se těsně před dokončením rozpadla a já tak musela začít znovu od začátku. Jo, na tyhle terapeuty zkrátka nedám dopustit :).