Malinový dárek


"Mami, co chceš k narozeninám?"
"Nic."
"Mamíííí!"

Zdá se vám to povědomé? Vždyť já to pořád povídám, že se u nás ta paličatost dědí z generace na generaci! Co si pamatuji z babiččina vyprávění, táhne se to už od dob prapraděda Matýska a praprababičky Verunky.

"Tak jo, udělejte mi třeba dort!"

A jak jsem si přála, tak kluci udělali. V den narozenin na mě čekal piškotový bochánek výtečnou marmeládou promazaný, poctivým máslovo-vanilkovým krémem omatlaný a malinami proložený. Pomohla jsem jim jen oddělit žloutky od bílků a rozkrojit korpus. A pak jsem v rámci zachování dobrého duševního zdraví ještě za tepla umývala nádobí a čerstvě vzniklé cákance. A jo, jsem na ně pyšná :).

Dříve, než dostanete šok z náhrobku a nápisu RIP, vězte, že chlapci byli ovlivněni blížícím se Halloweenem.
Hlavně si nebrat nic osobně :).

Jak psal Matýsek dopis do nebe


Jaruška. Má nejdražší, "služebně" i věkově nejstarší přítelkyně, která při každé návštěvě nezapomněla nabídnout ovocné pivo. Příznivkyně dortíků a chlebíčků, která s oblibou používala větu "Co bych z toho života měla, kdybych se ani dobře nenajedla?" Má druhá máma, moudrá a sečtělá rádkyně tlumící mé vášně a mající pro problém vždy velice jednoduché vysvětlení. Matýskova kamarádka, které, jako prvňáček, utíkal ukázat svoje první známky. Se svým prvním velkým vysvědčením se už ale pochlubit nestihl. Jaruška umřela.

Je to už několik měsíců a já myslela, že to nejhorší máme za sebou, byť dusící bolest u srdce při vzpomínce na ní je tu stále. Jako dospělá se se smrtí vyrovnávám velice těžko, jak to ale vnímá dítě?

V Matýskově třídě pod tabulí je pověšený drátek, na který děti kolíčkem připevňují smajlíky nebo smutňáky. Ta označení nejsou znamením toho, že zlobily nebo že byly hodné (jako je tomu u nás doma), ale mají vyjadřovat, jak se děti cítí...

"Maminko, já mám ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Proč?"
"Mně se strašně stejská po Jarušce..."

Smutný povzdech nás obou.

"Matýsku, to mně taky..."
"Já doufám, že se má v nebi dobře. A že bydlí támhle na tom hezkým mráčku. A že se na nás chodí koukat. A že teď jde vedle nás a drží mě za ruku."

Lapám po dechu, těžko rozdýchávám smýšlení sedmiletého dítěte a trvá mi dlouho, než se zmůžu na slovo.

"Matýsku, já myslím, že Jaruška je smutná, když vidí, že jsi smutnej ty a že máš ve třídě pověšenýho smutňáka."
"Hmmm. Ale já jsem fakt smutnej."
"Co by pomohlo, aby jsi tam měl zase veseláka?"
"Napíšeme Jarušce dopis!"
"A kam ho pošleme?"
"No do nebe přece!"
"Ale jak?"

Jdeme tiše vedle sebe za ruku a Matýsek přemýšlí. Z myšlenek mě vytrhne "Už to mám!"

"Napíšu dopis, dáme ho do skleničky, venku ho spálíme a kouřovej dopis se dostane až k Jarušce!"
"A pak si sundáš smutňáka?"
"Jo!"
"Tak jo..."


Proč nepřát prodavačům klidné prožití svátků vánočních...


... a proč jsem ráda, když je státní svátek o víkendu...

Možná si pamatujete, jak minulý rok vstoupil v platnost zákon o státních svátcích. Díky němu tak od té doby zůstávají obchody nad 200 metrů čtverečních o sedmi vybraných státních svátcích zavřené. Odbory i naši zákonodárci se tenkrát poplácávali po zádech, jak to pěkně těm přetěžovaným a špatně placeným zaměstnancům zařídili, jak budou ti nešťastníci se svými rodinami trávit více času a bla bla bla, zazvonil zvonec a pohádky je... konec? Ale kdepak, tahle pohádka, která by se mohla směle zařadit do kategorie tragikomických hororů, teprve začíná!

Malý gentleman


Druhorozený poslední dobou prochází velice zvláštní proměnou. Z rošťáckého mazla se stává samostatný a důvtipný kluk, který si cestou ze školy klidně dá ke svačině čerstvě natrhané sedmikrásky nebo jetel. A když mu teče nudle, kapesník je to poslední, co by hledal...


Anagram


Dnes bych vám chtěla dokázat, že i přes ohavné pomluvy zlých jazyků můžete v Jablonci najít zajímavá místa. Obzvláště mě zaujalo jedno hravé a empatické zákoutí, které mi před volbami vidí až do žaludku. Takové souznění v dnešní době aby jeden pohledal!

A ne, ač se to nabízí, já tohle výjimečně na svědomí nemám!

Svícen z PET lahví


Tak si říkám, že je něco špatně. Z Facebooku se na mě ze všech stran valí barvičkově vytuněná panoramata s názvy "Pohádkový podzim v Kanadě", "Kouzelný podzim v Irsku" nebo "Překrásný podzim v Austrálii" (i když tam v září zrovna začalo jaro), které autoři neopomněli doladit bambilionem sladkých barevných srdíček, ze kterých, kdyby mohly, i zuby by se mi zkazily. A co třeba takový dechberoucí podzimní snímek z Jablonce, ten už jste na sociálních sítích viděli kolovat? Jasně, že neviděli, letošnímu podzimu v mém kraji totiž vládne královna hnědi a jejích padesát tisíc odstínů služebníčků.
Tento rok tedy nastala situace, kdy selhal plán A - tedy příroda sama, a nastal čas na plán B - udělat si podzimní atmosféru doma. Zadání bylo jasné - světlo plus barvy, na řadu tedy přišel opět svícen. A protože jsme už dlouho nic nevyráběli z PET lahví, jejichž zásoba se mi v mé tvořící skříni po letní dovolené povážlivě rozrostla, pustili jsme se do nich.

Nejprve jsme si umotali korálky (návod ZDE).


Podzim jaksepatří


Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Podzimní svícny


Podzim, listí, barvy, světlo svíček - my na těch skleničkových svícnech prostě ujíždíme. Tentokrát tedy méně kecavě a více obrázkově :).

Malováno prsty, štětcem, nehty :)

Použitý materiál - skleničky od jogurtu nebo marmelády, tempery, spadané listí, lepidlo Herkules na konečné přetření výrobku - není nutné, ale prodlužuje životnost svícnu

Večer jsou svícny příjemnou hřejivou dekorací...


Futurama dort


Během tří týdnů se s narozeninovými dorty u nás doma roztrhl pytel a musím přiznat, že souběžně se zaměstnáním, brzkým ranním vstáváním a nečekané změně z relativně pohodového termínu oslavy na termín šílený šibeniční je pak takové patlání docela vopruz. Pokud znáte taková ta roztomilá videa, ve kterých malinké děti usínají při jídle, chůzi, na nočníku a tak, nebude pro vás problém si představit, jak jsem vypadala já, když jsem večer před oslavou modelovala motiv. Podle toho pak vypadal i výsledek...

Ještě, že mě čeká další dort až v únoru, do té doby se snad moje mozkovna z té nechuti k patlání vzpamatuje.

Dort pro babičku


Moje babička je tvrdohlavá jako mezek. Většinou se její paličatost vyskytuje v přijatelné formě, ovšem jednou do roka téměř s jistotou zaperlí tak, že to i nás, zkušené a situace znalé, překvapí (třeba když tajila svou slepotu). Nejinak tomu bylo i letos, kdy babička oslavila krásné kulaté narozeniny, které už by byly hodny oslavy. Jenže babička jakoukoliv slávu odmítala, dokonce i jen náznak oslavy nepřipadal v úvahu, stejně jako dárek hodný jubilea.

"Babi, co bys chtěla k narozeninám?"
"Janinko, nic, vždyť já všechno mám..."

Jak nečekané!

"Babi!"
"No tak jo, jedna věc by tu byla, víš, já už strašně dlouho postrádám pilníček na nehty, tak ten bych si přála."
"Dobře babi, dostaneš pilníček. A teď to zkus ještě jednou a lépe."
"Dobře, podívej, já jsem si minulý rok koupila čepici a chtěla bych si k ní uplést šálu ve stejné barvě, tak kdybych mohla dostat dvě klubíčka vlny..."

Chápete už, jak to s ní mám těžký? Přemluvit jí k oslavě? To bych spíš naučila balvan vyšívat!

"Víš co babi? Tak jo. Dostaneš pilníček a klubíčko. A my ti přijdeme popřát jen tak. A nic nechystej."

Víte, ona ta paličatost se u nás dědí ob generaci. Babi ji má po svém dědovi Matějovi (ano, to je ten anarchista a buřič), no a po babičce ji mám zase já. Stejně, jako obličej bez vrásek a počínající pleš. A tak jsme šli tedy babičce popřát. Jen tak. S pilníčkem a klubíčky (orchidej a obraz vnuků na plátně byl jako bonus). A taky s dortem. Protože o tom, že by nechtěla dort, nepadlo ani slůvko!

A i když je babička někdy tvrdohlavka umíněná, moc ji miluju.
Udělala bych pro ni všechno.
Jen kdyby chtěla.

A zase ty korálky...


Vždy, když mi bylo ouvej, nedokázali zmírnit můj smutek lidé (i když se o to opravdu snažili), ale korálky. Marně přemýšlím, proč zrovna ony, možná že jemná manipulace s tak drobnými předměty nutí člověka soustředit se jen na ně a na bolavé myšlenky tak není místo.

Naposledy mi tahle drobotina pomohla o letošních prázdninách, kdy po dlouhé a zlé nemoci zemřela má nejmilejší přítelkyně. Mé kroky tak opět vedly do světa korálků a tentokrát neplakala jen má peněženka.

Musím ale uznat, že se ty potvůrky snažily dělat svou práci poctivě, pozornost odváděly, jen co je pravda. Šmodrchaly a trhaly mi lanko, lámaly jehly, řadily se do špatného vzorku, dokonce se jedna z nich obětovala, když se těsně před dokončením rozpadla a já tak musela začít znovu od začátku. Jo, na tyhle terapeuty zkrátka nedám dopustit :).


Mimozemský dort


Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek...

Prázdninově obrázkově


Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...


Když šňupu hlínu...


Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... :)


Když vzhlížím vzhůru...


Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá :).


Dort Bart Simpson pro prvňáčka


Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsem na svém prvním blogu psala o malém teroristovi, co se má brzy narodit (článek, který mi bylo líto smazat je k případnému nahlédnutí ZDE). Jenže je to k neuvěření, ale ono od té doby uplynulo přes sedm let. Ano, prvňáčkovi už je sedm a v článku o teroristovi jsem se skutečně nemýlila, když jsem napsala, že nám dá ještě řádně zabrat :). Možná je to i tím, že prvorozený je o 7 let starší a starší brácha je holt starší brácha. Sedm let věkového rozdílu se šmahem setřelo a já někdy nestačím zírat, proč mám doma místo jednoho rovnou dva puberťáky. Každý z nich je úplně jiný a přeci jsou v lecčems stejní - za zmínku stojí třeba jejich láska ke spratkovi Bartovi a jeho nevycválanému obtloustlému tatíkovi Homerovi. Inu, alespoň vím, co jim plácnout na dort :).

Na návštěvě mezi exoty


...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek!). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Být celebritou mi zkrátka není přáno a už ani na ten hokej se před spaním dívat nemůžu. Snový rozepsaný článek tak nahrazuji reálnou návštěvou botanické zahrady, která byla skoro stejně vzrušující, jako to "natáčení" :).

Nejsem znalcem všeho, co na naší planetě roste, neachám nad každým lístkem a kvítkem půl hodiny a přesto tam chodím ráda. Odreagovat se, zrelaxovat, v zimě nahřát kosti v tropickém deštném pralese a pokud někde strávím delší dobu, pak je to místnost s akvárii a jezírkem.


Jablonecké graffiti


Taková obyčejná nedělní procházka, kdy se vám do cesty připletou dvě legální plochy pro graffiti. Tak mě napadá, že paní učitelka z gymplu na třídních schůzkách říkala něco o tom, že děti potřebují nově vymalovat třídu a že by to chtělo nějak oživit... :)