Tvoření s dětmi - Bambulínci poprvé


Už dlouho jsem měla v plánu zužitkovat obsah boxu, který jsem původně pořídila svým synovcům. Jenže jsem zjistila, že moje tvořivé já je mrcha a že se do něj zamilovalo a že ho nedá. Takže kluci dostanou LEGO a krabice plná plyšových drátků, bambulek a doplňků na výrobu různých potvůrek, je jen moje .

Po prvotním nadšení po otevření boxu jsem ale nakonec usoudila, že fialové, modré a oranžové bambulky jsou na výrobu zamýšlených domácích zvířátek poněkud extravagantní, takže jsem bambule motala ve volných chvílích sama z vlny, která mi zbyla ještě z doby, kdy jsem se chtěla naučit plést, leč moje milá babi nade mnou zlomila hůl s tím, že na leváka prostě nemá nervy. Fuj, to byla ale věta.
Bambulek bylo hodně, protože vlny bylo hodně a ty méně povedené a ty, co zbyly po zvířátkách (až je vyblejsknu, taky se jich dočkáte), jsem použila na příšerky Bambulínky. Prvňáčkovi se bambulky moc líbily, pořád se s nimi mazlil (dokonce s nimi i usnul) a tak s nadšením pomáhal a připevňoval ruce.

Nejdříve vzniklo cosi, co jsme pojmenovali Bambulínek...

Jsem krásná. Nekecám!


Asi se už nikdy nedozvíme, kdo s tím začal. Kdo chtěl být tak moc krásný a oblíbený, až mu z toho hráblo. Jedno je však jisté, díky němu teď hrabe spoustě asijských teenagerů takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. Jednou z těch dospívajících byla i dívka, říkejme jí třeba Ulzzang.

Podle Ulzzang jí nebyl do vínku dán tak atraktivní vzhled, jaký by si přála a ona díky svým komplexům a plachosti, i přes poměrně bohaté rodiče, neměla moc přátel.

Kdo nehulí s náma, hulí proti nám!


Povídám povídám pohádku
"O těch, co práci měli na háku"
Povídám povídám druhou
"Jak nekuřák moc špatným byl sluhou"
Povídám povídám třetí
"Jak bezpráví a faleš dnes letí"

V jednom městě byl dům a v tom domě firma. On to vlastně ani nebyl tak dům, jako betonová kostka bez oken a ta firma byla spíše obrovská mezinárodní společnost, jejíž praktiky leckdy zaváněly šikanou. Ale o tom až někdy jindy. Nu a v té firmě byla místnost, která byla plastovými okny a dveřmi rozdělená na dvě menší. Do té první, Větší, si chodila část zaměstnanců firmy po poctivě odvedené práci zaplnit žaludek. Do té druhé, Menší, si část zaměstnanců chodila o své řádné pauze zakouřit. Kromě toho ale byla také Menší domovem početné sekty, jež byla tvořená ženami a dívkami rozličného věku, které však spojovaly dvě velké neřesti - odpor k práci a kuřácká vášeň. Tato sekta (říkejme jim třeba Hulindy), se v této místnosti oddávala svým rituálům a nastolila si zde svá vlastní nepsaná pravidla.

Až se z toho poblijete...


Bylo mi sedm, když mě táta, silný kuřák, poprosil, ať mu podržím cigaretu. Vyložila jsem si to asi trochu špatně, protože jsem ji "podržela" v ústech. Vzápětí mi došlo, že takhle si to zrovna nepředstavoval a tak než mohl moji frajeřinu zpozorovat, nenápadně jsem jí zase vyndala. Když se otočil zpátky, vrazila jsem mu cigaretu do ruky a utíkala do kuchyně, kde jsem si pusu nacpala právě nakrájenou cibulí na guláš.

Od té doby jsem cigaretu v puse neměla. Proč? Protože mně a mojí sestře v období počínající puberty naše maminka, taktéž silná kuřačka, oznámila, že pokud se dozví, že kouříme, zavře nás s krabičkou cigaret do koupelny a my z ní nevylezeme, dokud tu krabičku nevykouříme. A pak nám ta bodrá žena "Conasrdcitonajazyku" barvitě vylíčila, jak budeme vypadat, když tu krabičku na posezení vykouříme: "Nejdřív budete šedivý, pak zelený, do toho se budete dusit a pak vám bude tak blbě, že se z toho poblijete!" A ona tam prý bude s námi a hlídat, abychom nepodváděly a nenechaly cigarety jen tak vyhořet na umyvadle. Na remcání: "A to ti nevadí, že budeš taky zelená?" odvětila, že je starej mazák, takže je už proti tomu sajrajtu imunní.

Ta z nás tenkrát musela mít pořádnou srandu. Dnes se tomu směju taky, v každém případě na mně ta představa výchovně zapůsobila, byla jsem srálbotka. Na rozdíl od mojí mladší sestry, která měla k cigaretám v období dospívání více, než vřelý vztah. Dnes kouří, jen když má "nervy" a před svou rodinou to úspěšně tají. Táta s mámou už spolu dávno nejsou, ale oba čadí jako tovární komín. Máma nepřestala ani tehdy, když jí našli zhoubný nádor. Co myslíte, že udělala jako první, když se probrala po operaci z narkózy? Vyčůrala se? Zavolala dětem? Najedla se? NE! Prostě si ten paličák šel zahulit na záchod i se stojanem s kapačkama...

A já? Jen jednou za rok kousek doutníčku, ten snad smím...

Putování pravěkem podruhé, plavovláska papá plevel


Plavovláska papá plevel

Pražští průzkumníci putující pravěkým pralesem potkali první pralidi. Pozdzravili. Protože profesor Pepa Pako před přenesením přístrojem pod pravěkou přesličku podal přítomným podkožní překladač, porozuměli povídání pralidí. Pralidé poté porozuměli průzkumníkům, protože překladač přinutil promlouvat pusy pražáků povídáním podobným povídání pravěkému. Předkové překvapivě přátelsky pobídli průzkumníky, pražákům přenechali prostorný pohodlný příbytek. Počalo pravé porozhlížení po pravěku...

Pohledný prapředek pokoukává po půvabné průzkumnici - profesorce Pomněnce. Potřeboval připoutat plavovlásky pohled, proto praštil pravěké prase po palici. Potom povídá: "Papej, prdelko!"
Plavovláska (půvabně politá purpurem) poplašeně pípne: "Papám pouze potraviny prosté prazvířátek, prosté prazvířecích přísad!"

"Průšvih! Požírá plevel" povídá pračlověk. Plivne, přemýšlí, poté popadne průsvitnou packu plavovlásky, pádí pro pomoc. Pravěký psychiatr pomůže, pokaždé pomohl. Projdou panenskou přírodou před příbytek psychiatra, pračlověk přinese prezent, pštrosí prsíčka. Psychiatr poděkuje, povídá: "Potřebuješ pravděpodobně pomoci...

"Prasata?"
"Paráda, přebytek..."
"Plynatost? Pocení? Plíseň?"
"Pokořeno!"
"Pole?"
"Pokropeno..."
"Pak?"

Pračlověk pravěkému psychiatrovi pošeptá plavovlásky problém. Psychiatrovi pohrdlivě prolétne palicí "Pche, primadona!", Přesto plavovlásku prohlédne, počne poskakovat, pobrukovat, pálit ptačí pera, pštrosí pařáty, potírat popelem profesorku. Poté položí před plavovlásku pečené prase. Pomněnka přiškrceně polkne, počne před prasátkem plakat. Psychiatr: "Proč pláčeš, plavovlásko? Proč pozření prazvířete působí problémy profesorky pusince?"
"Protože praštění palicí, probodnutí, působí prasátku příšerný prožitek!" pláče plavovláska.
Psychiatr povídá: "Pomůže pouze přeléčení psychiky. Pojď plavovlásko!"

Provede profesorku pravěkým pískovcovým pomalovaným příbytkem. Plavovláska pláče. Pralidé pomalovali příbytek pravdivým příběhem, provázejícím pralidi pár pátků - pravěká pětimetrová prasata pokradmu potmě přichází, podupou pralidské příbytky, pole, pralidi. Požírají prťavounké pračlovíčky...

Plavovláska prodělala psychickou přeměnu. Přestala plakat pro pravěká prasata, přímo pocítila potřebu pojídat pravěké potvory, při pobíjení parádně pomáhá...

Pokračování příště...

PS: Pro případné příznivce - Putování pravěkem poprvé :)

Putování pravěkem poprvé - Průzkumníci


Praha, 500 palců pod povrchem...

Profesor Pepa Pako pořádá pečlivě plánovanou prezentaci přístroje PePaKo. Přístroj (podobný přerostlé pračce) profesor poskládal podle plánu prapradědečka. Při posledním Pakově průzkumu půdního prostoru poletovaly papíry popsané plánky po půdě, poletování pravděpodobně pomohly (prohryzáním palubáku) půdní pískalky.

Podle prapradědečka přenese přístroj případné příznivce přesně před pravěký prales plný pralidí, případně pralesních potvor.

Přenášení počalo, přihlášení průzkumníci - plavovlasá profesorka paleontologie Pomněnka Půvabná, profesorky pejsek Punťa, podomní prodejce Prokop Patla, profesor Pepa Pako, plukovník Přemysl Podrážka, psychiatrička Patricia Pajdavá - přelezli práh přístroje, použili pásy, pevně přidržovali prsty (Punťa packami) područky. Přístroj pokořil přítomnost, přenesl pět pokusných postav plus psa přímo pod pravěkou přesličku.

Při přistání propukl požár, přístroj planul pomerančovým plamenem. Podomní prodejce přestal plnit předletová poučení, počal příšerně panikařit. Pohlcen pralesem padl prodejce přímo predátorovi pod papulu. Překvapený predátor Patlu pozřel.

Průzkumníci prodejce politovali, pobrali potřebné pomůcky (pokud přežily požár), pak přístroj PePaKo pohřbili. Posledním pohledem přelétli požářiště, pohřebiště, potom, pevně přimknutí, přešli pravěký potok, prožít pravý pravěký příběh...

Pokračování příště?

Týdennadvěvěci


"Ááááááááá! Áááááááááááááááá! Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
Tak, už je mi mnohem lépe. Ne, není to ještě úplně ono.
"Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
Musím se z toho minulého týdne vypsat (taky vyspat, ale to až jindy), snad se proto na mě nebudete zlobit, a kdyby přeci jen, klidně mi to omlaťte o mou virtuální hlavu svými komentáři. Vím moc dobře, že miliardy lidí jsou na tom hůř než já.

Až do úterý jsem si myslela, že když si vsadím Sportku na dvacet (ano, čtete dobře, dvacet ) losování dopředu a uložím si tikety do obálky, kterou budu mít v šuplíku, že bude v bezpečí. Ó ano, byla by. Kdyby ta obálka patřila někomu jinému a ne mně, trdlu ze všech trdel na světě nejtrdlovatějšímu. Já si tu (tak náramně opečovávanou) obálku po zkontrolování výsledků položila na stůl, zaházela došlou poštou a letáky a... vyhodila do tašky s papírem. A tu tašku ještě ten den odnesla do kontejneru, který ještě ten den odvezli. Proč, pro Boha, proč jsem to vůbec dělala, když normálně vynášení tříděného odpadu oddaluji, dokud tašky nepraskají ve švech a dokud o ně doma nezakopávám?

V pátek večer byl mrňousek nějaký divný a tak jsem si nastavila na každou hodinu budík a měřila mu teplotu. Moje tušení se naplnilo, během hodiny měl 39,7, myslela jsem, že umřu strachy. Hodně tomu pomohla i smutná událost z minulého týdne, kdy ani ne roční dítko z naší oblasti prohrálo boj s meningokokem. Celou noc jsem mu horečku snižovala, povedlo se to ale jen o stupínek. Ráno jsem jeli na pohotovost, tam mu zjistili zánět ouška a tak ho píchli a poslali nás domů, prý by se to mělo během pár hodin zlepšit. Houby s octem, blá blá blá. Odvolala jsem tedy svojí účast na oslavě tchyniných narozenin a v neděli tam šel manžel s prvňáčkem sám.

Mezitím, co byli kluci slavit, jsem naházela prádlo do pračky. Bílé prádlo. A ještě jednou, bílé prádlo. Žádné jiné, které by mohlo obarvit bílou, tam, dle mého, nebylo. To bylo překvapení, když jsem po doprání začala z bubnu tahat růžové plínky, růžové dětské oblečení, růžové ponožky. Až zrak přecházel nad tou škálou všemožných odstínů od světle růžové po tmavou, případně růžovou mramorovanou. Znechuceně jsem prádlo naházela do pračky zpět a dnes si půjdu koupit odbarvovač.
Dnes jsme jeli do nemocnice znovu. Ráno totiž cipísek vypadal jako hodně zanedbávané dítě - teklo mu z ouška a horečku doplňovala krvavá očka slepená hnisem a u nosu rozmázlá hnusná zelená nudle. Ouško mu píchali znova, nasadili antibiotika a spoustu kapek. Teď spí. Na to, že jsem od pátečního rána naspala asi osm hodin, z toho nejdelší nepřerušovaný spánek trval půl hodiny, jsem docela v pohodě.

Tak se tu zatím mějte pěkně, kdybych náhodou nestíhala číst nebo komentovat vaše články, snad mi odpustíte. Já si jdu zatím hrát na sadistického zápasníka, neboť právě tak si připadám, když musím tomu drobečkovi pětkrát denně čistit ouška peroxidem, kapat ušní, nosní a oční kapky, cpát ho antibiotiky a milionkrát denně utírat sajrajt z očí, uší a nosu. Vše výše uvedené jsem v jeden okamžik, který trval půl hodiny absolvovala ráno, dopoledne a v poledne. No děkuji pěkně... Docela se divím, že se mě to dítě ještě nebojí a světe, div se, dokonce ke mně vztahuje ručičky!

Jo, a sázkové tiketky mám doma už nové a celkem rychle jsem se se ztrátou těch starých smířila, jen jsem musela doma cíleně trochu ponížit částku, o kterou jsem přišla. To abych nevypadala jako velký idiot, ale jako menší idiot .

Retardovaný orangutan


Nedávno ke mně přišel můj prvňák, jestli se dokážu chvíli nehýbat, že by si mě nutně potřeboval namalovat. A jestli tedy může. Jako správná máma, snažící se podpořit talent svého dítěte, jsem souhlasila a na deset minut znehybněla. Prvorozený namaloval svoje dílo, ukázal mi ho a já obrázek pochválila, i když můj výsledný dojem byl, že se koukám na pralesní opici a ne na svou podobiznu. No, vlastně... to se nevylučuje, že?

Tou svou čmáraninou mě nakazil a já mu nerozumně jeho péči oplatila. Ač mi bylo do vínku dáno mnoho talentů, ten na malování mezi nimi nebyl. Takže portrét "namalovaný" mnou dopadl tak, že sedmiletému dítěti na obrázku bylo minimálně pětadvacet a za povedený by se dal považovat pouze tehdy, kdyby ho namaloval retardovaný orangutan...

Když přišel manžel domů, prvňáček mu hrdě ukazoval svoje dílko. Má drahá polovička po chvíli provokativního sjíždění pohledem ze mě na obrázek a naopak, se škodolibou radostí konstatovala, že se mu to docela povedlo. Pak mu synek ukázal další dílo. To moje.
Muž nadšeně povídal: "Jéé, to se vážně povedlo!"
Já mu skromně odporovala: " Vždyť je to hrozný, vypadá na tom, jako kdyby mu bylo pětadvacet a vůbec si není podobnej..."
Manžel se na mě podíval a znechuceným tónem řekl: "Ježíši, co bys po něm chtěla, vždyť je mu teprve sedm!!"
"Ale... to jsem malovala já" pípla jsem tiše.
"Aha, no jo, jé, tak to... ehm..." a zmizel mi raději rychle z očí.

Tím mě vyvedl z mé malovací iluze a totálně zabil a pohřbil moje naděje, že třeba ještě někdy namaluju něco, co se bude podobat skutečnosti (i když mě synek solidárně přesvědčoval, že se mi to hróóózně moc povedlo), nebo že navštívím kurz "malování pravou mozkovou hemisférou", o kterém jsem už nějakou dobu uvažovala. V mém případě by to totiž evidentně byla ztráta času a výsledek by byl asi takový, jako kdyby se někdo snažil naučit prase lítat...

P.S: V zájmu zachování přízně mých čtenářů jsem se rozhodla své dílo zde nezveřejnit. Vaše duševní zdraví je mi přednější :)

Opičí O


Okouzlující opice Otylka očekávala od Oskara opičátko, Oskar otálel, opičátko odkládal, odbýval Otylku, odmítal obětovat obydlí opičátku, obstarávat obživu. Otylka omlouvala Oskarovo oddalování, ovšem opičí ovulace oznamuje (ohlušujíc ouška): "Ótylkóóó, odtikávám, okamžitě objev ochotného opičáka!"

Otylka obhlédla ostrov, opičí očka oslnil ostýchavý osmdesátikilový opičí obr Otakar, otec osamělé osmitýdenní opičky Odetky. Okrově odbarvenou opici Olinu Otakarovi odloudil ošklivý, odporným odérem omamující, ohyzdný oranžový orangutan Osvald. Opojenou Olinu opelichaný opičák odvlekl, ona ochotně odešla, opustila opičátko. Ovšem... Olina Osvalda odstrašila odvážným oznámením o oženění, ošklivý orangutan okamžitě opatrně otočil. Odhodlán odstranit Olinu Osvald (odmala odborníkem) opici opil, oloupal otrávené ovoce, okouzlená Osvaldovým obskakováním Olina ochutnala, onemocněním, otravou oslabená, odešla... Otakar ovdověl, Odetka osiřela. Osvalda opičí ochránci obvinili, odsoudili, oprátkou odpravili.

Otakara Otylka oslnila, opičku oslovil, ona odtušila oporu, opojeně odsouhlasila odstěhování od Oskara. Omámená, Otakarovým osudem očarovaná Otylka oznámila opičákovi Oskarovi: "Odcházím".

Otřesený osamělý Oskar ostrouhal, ovšem obezřetně opodál osnová odplatu, odmítá Otylčino oznámení, oddělené otomany, odmítá Otylce odpustit odchod.

Otakar odstěhoval Otylku, opatrně oslovila opičátko. Ono Otylku obřadně obešlo, očichalo, obdivujíc okouzlující opičku odevzdaně Otylku objalo, ona opičátku oplácí, opatrně olizuje osvojenou Odetku.
Otakar ochranářsky ovinul obrtlapy okolo Otylky, odvážně ožužlává opičce ouško, ona objetí opětuje... och... Och!!! Oskar! Odhodlaně okopává Otakara, obdarovává opičáka odřeninami. Obrovský Otakar Oskarovi oplácí, ohromným opičím ocasem Oskara omotal, okolostojící ohromil obratným opičím odpalem onam... Ojojoj, Oskarovi odumřel orgán, omdlel. Od Otakarova obydlí odbelhal opuchlý, omlácený outsider.

Otylka, opečovávaná Otakarem, otěhotněla, oba očekávají opičátko. Otakárka? Otylka odpustila obludnému Oskarovi, obtelefonovává opice, ohromná otrlá orangutaní otrokářka Oxana ochotně opouští oázu, odjíždí opečovávat Oskara. On, oněmělý, ochrnutý Otakarovým odpalem, opusinkováván, omýván obstarožní orangutankou, opovržlivě odplivne... odjistí... odpálí... Ohromná ozvěna obletí ostrov, ochromí opičí obyvatele.

"Óóóó, ohňostroj!" ohromeně obdivují opice odpálené Oskarovo obydlí. Odpáleného Oskara, Oxanku...

Zase nám vrže postel!


Zdravím tě, Tyvíškdo z druhého patra!

Bude to brzy rok, co jsem pro tebe vytvořila krásný virtuální dopis, který jsem s láskou pojmenovala "Ty stará teroristko, mám tě u (_I_)!". A tak mě napadlo, že jsem tě dlouho zanedbávala a že bych to měla napravit a zase ti něco pěkného napsat. To abys věděla, že pořád žiju. Jejda, slyším něco jako "chcípni, ty svině?" Ach, to jen ty dokážeš být tak něžná!

Že se toho ale za tu dobu změnilo, viď? Trošku jsi nám bourala na kole. A místo, aby ses pořádně praštila do hlavy, aby se ti rozsvítilo a ty jsi přestala dělat naschvály a skopičiny, sis musela nelogicky zlámat obě ruce a klíční kost. Máš ty rozum? Taky k nám do rodiny přibylo další dítko. To nám pořád nemůžeš odpustit a leží ti to v žaludku jako kostka sádla.

Než jsme synka počali, pořídili jsme si novou postel, protože ta stará při našich dospěláckých hrách vrzala a tobě to, stejně jako spousta ostatního, vadilo. Ale já se na tebe překvapivě nezlobím. Díky tvému řádění jsme začali objevovat v našem bytě zákoutí, o kterých by nás nikdy nenapadlo, že i tam se dá "hrát" a postupem času jsme zjistili, že nám vlastně ta postel ani nechybí. Ale věz, že to dalo hodně práce najít doma vhodné a hlavně "tiché" místo. Pohovka v obýváku pokaždé zakřupe, parkety vržou i pod kobercem a dřevěné patro v pokoji jakbysmet. Parapet na okně je moc vysoko, deska na kuchyňské lince ještě není tak úplně přidělaná, vana klouže a pračka taky není úplně nejstabilnější. Ale nakonec jsme to zvládli a pár místeček přeci jen objevili.

Ještě něco je ale jinak. Kromě tvého "bebíčka" a našeho miminka jsem se změnila i já. Pravděpodobně na to měl velký vliv příchod nového človíčka do naší domácnosti. Díky němu jsem tam uvnitř (ne tam uvnitř, TAM UVNITŘ! ) dozrála. Svět okolo sebe vnímám mnohem pozitivněji, moje myšlení teď více, než kdy jindy, ovládá ironie a humor, někdy až černý. Představ si, ale to jsi asi, díky svému netopýřímu sluchu, už poznala, já si užívám mytí nádobí! Už s ním nezacházím jako s porcelánovou panenkou, aby nedej Bože cinklo a ty jsi mi to dala vyžrat i s úroky. Také důkladně a RÁDA vysávám a vytírám. Nebojím se, že v kuchyni rozklepnu vajíčko o hrníček a ty na mě začneš do stropu mlátit smetákem. A maso! S jakou chutí teď naklepávám řízky, má drahá, tomu bys asi nevěřila! Neupozorňuji své návštěvy na tebe, neprosím je, ať se naučí levitovat, neb slyšíš každý krok. Taky jsem zjistila, že okna, o kterých jsem si myslela, že v zimě nejdou zavřít, zavřít jdou, jen se s nima musí řádně třísknout. Ale to už asi taky víš...

No a náš milostný život? Je lepší, než kdy dříve, už nehysterčím, že linka bouchá, parkety skřípou a gauč křupe. Jsem prostě šťastná. A co ty?

Tvá sousedka, která tě má na háku.

P.S: Abych nezapomněla, ta nová postel už vrže taky. Teď je sice dospělákům nedostupná, protože ji okupuje mrňous, ale těš se, až nebude...

Naháněčka Nina aneb není nosál jako nosál


Nosálí nesmysl na N

Nešťastný, nikým nemilovaný, nosál Norbert (není nuzákem, nedávno nabyl nemálo nemovitostí - nor) nepřítomně našlapuje náměstím. Nechce nic, než noc naplněnou něhou nějaké nosálice. Náhle Norbertův nosan nasaje něco nadpozemského, neváhá, následuje neodolatelné, nezvyklé, nedefinovatelné...

No ne! Nazrzlá nosálí nymfa! Nikdy neviděl nic nádhernějšího. Nalíčená, načesaná, navoněná nosálice Nina (nebožák Norbert nezná nudou nasáklou, nadanou nosálí naháněčku) "náhodou", naprosto nenacvičeně, nenuceně, nakrucuje na náměstí nosálí náprsenkou. Nina nese nálepku nafoukané nemravné nány, neboť nezřídka nahá na nivách natřásá nadprůměrně nadměrnými ňadry.

Nicméně nadšený Norbert nedá na nějaké nechutné nadávky, nevěří. Nikým nepochopený (no, náhodou nadmíru nadržený) naletí. Nastupují nosálí námluvy, několik neděl nosí Nině narcisky, na netu nerozvážně nakupuje náhrdelníky, náušnice, náramky. Nakonec Niny nahnilé nitro Norbertově nabídce (nechutně nadité náprsence) nést název "Norbertova nádherná nevěsta", neodolá.

Naštěstí (nehledě na Norbertovu naivitu) Ninu náhle nakazila nemoc - nachlazení. Neonová několikacentimetrová nudle na nose nevěsty navodila nosálovi nevolnost. Nevolnost nastolila Norbertovi nerovnováhu, narazil na náprsenku nosálice, načež nafouklá nepravá ňadra náhle... nebyla??! Nešťastné náhody nekončí, nádherné Niny narafičené nakadeření nevydrželo Norbertův nechtěný náraz.

"Neee", naříká nosál, "Nina nemá ňadra, nemá nádherné nazrzlé nakadeření! Nina není nádherná nosálka, nýbrž... nehezký nosál?!!"
"Nestydo nechutnej, nemravnej! Ničemo!!" nadává Norbert.

Naštvaný nestydatému nosálovi nafackoval, na nabalzamování nervů navštívil nosálí násosnu. Nešťastně nasává nízkokalorického Napoleona, nadává na nevydařené námluvy, na neuskutečněnou nosálí něžnou noc. Náhle nosálův nosan nasál něco nádherného, nedefinovatelného...

Hele, růžovko, jsi jedovatej, nebo děláš ramena?


Když jsem byl už hodně omšelej a prořídlej tak, že se ze mně začaly sypat piliny, na který byl můj živej kamarád alergickej, vyhodila mě jeho máma do popelnice. Dostal jsem se na skládku, odkud jsem utekl zlejm PETlahvím a igeliťákům, co se mi snažili vnutit, že když je něco na skládce, už to z ní nesmí pryč. Ale mně se to povedlo. Skrz plot jsem se dostal do lesa, ale vůbec se mi tam nelíbilo a ani ten divnej lesní nárůdek nebyl nadšenej z mojí návštěvy. Protože mám divnou barvu...

No třeba hned při prvním setkání s kapitánem von Hergotem (je něco jako vůdce těch lesních potvor, skládajících se z různých odpadků, kořenů, šišek, žaludů, mechu a tak) mi bylo řečeno, že bych se měl vrátit domů, protože se do lesa s tou mojí růžovou barvou a umělou srstí fakt nehodím. Je pravda, že se na mně všechno lepilo a že jsem byl mezi tou lesní hnědou a zelenou jako růžovej maják, ale já nemůžu za to, že mě vyhodili, mně v teple na poličce bylo docela dobře! Pár těch agresivních potvor mi rasisticky nadávalo, že jsem mazel, růžovka a tak. Pořád si ze mně utahovali.
No a když jsem se z toho lesa po všech možných peripetiích konečně vymotal, dostal jsem se k Procházkům. Lidi, tady, tady se mám teď dobře! Mají mě tu rádi. Chovají si mě tu jako v bavlnce...


A vůbec jim nevadí, že mám divnou barvu...

P.S: Po dosti emočně náročném Tématu Týdne, kdy jsem se už bála napsat cokoliv do komentáře pod některými články, abych nebyla označena za rasistu jen proto, že preferuji černou čokoládu před bílou a že při stolních hrách hraji raději s černými figurkami, než s bílými, si myslím, že trochu odlehčení neuškodí...

Mrzuté M


Máme tu další písmenko, pár jsem jich zdárně přeskočila, nebudu se vymlouvat, na K mě napadala samá sprostá slova a L se mi úplně někde ztratilo, prostě jsem ho nezaregistrovala... Tentokrát se omlouvám všem, kteří zde hledají pobavení, protože povídka na M je lehce depresivní.


Mrzutá

Melírované Mileně mizí mládí, menopauza minula, má mindráky. Mileny mírumilovná mláďátka (místo muchlání, mazlení - mámou mlácená) mají manžely, malé mrňouse. Mámu milují minimálně, mrzké mínění mají mladí...

Mileny mateřství možná mařil manžel (mrtvý?), Milena mutovala... Místo mladé milé maminky měla mláďátka mrzutou, mstivou, mystifikátorskou, mnoho mužů milující, mlátičku.

Momentálně, mimo mladých, Milena mučí mě, mé milované. Mnoho měsíců mrštná mučednice mistrně manévruje, mlží, maniakálně mobilizuje. Mohutně, mstivě mlátí malou místnost metlou, monstrózní modřiny má mrakodrap.

"Možná má mozek mravence", míní můj mrňous.
"Megakráva. Magor. Mimo mísu", mumlá manžel.
"Má marodný mozek, mámení", míní moudře manželova maminka.
Mmmm, možná.

Degeneruju


Všechno, co mě za normálních okolností pouze udivuje a nad čím jenom nevěřícně zakroutím hlavou, mě včera vytáčelo. Stačila jenom cesta pro prvňáka - v novinovém stánku u školy ve výloze pornočasopis s dvěma pány na titulní straně. Ženská, která ve škole při čekání na své vnouče zasedla svojí zadnicí rovnou dvě židle. Zástupkyně ředitelky, která kolem mě prošla s výrazem, jako kdyby měla kořeny přinejmenším v královské rodině. Smradi, co prásknou do bláta růžovou školní tašku a oblečení, které na sebe potom postupně navlíknou. Sklopila jsem hlavu, prvňáčka čapla za ruku, nekoukala nalevo ani napravo a spěchala domů tak rychle, jak jen to šlo, abych z toho vztekání ještě nedostala infarkt. Doma mě vytočila už jen hračka z časopisu pro děti, která se jmenuje bonbonky s překvapením. To "překvapení" spočívá v tom, že si otevřete přiloženou "jako tubu na bonbony" a vylítne na vás špunt na pérku. To deseticentimetrové pérko ale nebylo nijak připevněné, takže mi málem (díky Bohu za brejle) vypíchlo oko. HA HA HA hračka letěla do koše.

A proč to podráždění? Měla jsem na sebe vztek a moje já to pak tímhle způsobem řeší. Už delší dobu pozoruju, že dávám věci, které mají léta svoje místo, z nepochopitelných důvodů jinam. A samozřejmě si to nepamatuju, takže dost času pak trávím jejich hledáním. To, že ráno osladím kafe dvakrát, nebo že ho zaleju studenou vodou, protože nezapnu konvici, to je taky kapitola sama pro sebe. Tohle všechno jsem ale přisuzovala kolotoči kolem dětí. Jenže včera se mi v bance stalo něco, co mě opravdu vyděsilo. Zapomněla jsem datum. Kdybych stála u přepážky, probíhalo by to asi takhle:

"Prosím Vás, jaké je datum?"
"Patnáctého února."
"To vím, ale jaký je rok?"

Ještě, že jsem stála u sběrného boxu. Já si opravdu nemohla vzpomenout, co je za rok. Stála jsem tam jako idiot a nakonec rezignovala, musela jsem vyndat telefon a podívat se, abych ho na příkaz mohla dopsat.
Asi si řeknete, no a? To se stane... Znáte ten blbej pocit, že něco není v pořádku a ono opravdu není? Tak já ho mám. Jestli se to bude opakovat, budu s tím muset asi něco dělat. Nenechám si přece vyžrat mozkovnu nějakou potvorou...

S láskou - máma


Milé děti moje,

chtěla bych vám toho tolik říct, ale jste ještě malé a asi byste to stejně nepochopily. Takže raději, než ty myšlenky, co na mě moje mozkovna valí, skrz kojení, přebalování a psaní úkolů zapomenu, vám to napíšu a vy si to třeba, až vyrostete, přečtete...

Letošní rok pro mě bude ve znamení "Kristových let" a mě to svádí k bilancování, čeho jsem za tu dobu dosáhla. S mírnou depresí zjišťuji, že toho moc nebylo. Jediné, na co mohu být opravdu pyšná, jste vy, dvě báječné děti. Vy a váš táta jste dali mému životu úplně jiný směr. To tam je mladé sobecké stvoření, kterému šlo hlavně o vlastní prospěch...

Tobě, Míšo...

...jsem vděčná za tvoje malé něžné ručky, které mě v těžkých chvílích objímaly a tvoje tělíčko, co mi dávalo sílu, když se ke mně tulilo. To, jak jsi věděl, že se něco děje, i když jsi tomu tak malý nemohl rozumět a to, jak si se mi snažil alespoň tímhle, po svém, pomoci, mě dodnes naplňuje hřejivým pocitem.

Děkuji ti za to, že jsi můj život vyplnil smíchem, a snad se nezlobíš, že tvoje obrázky, nápady a psaníčka občas zveřejňuji i tady. Nad tvými vynálezy mi zůstává někdy rozum stát a kolikrát si říkám, po kom tohle sakra máš? Ale nemysli si, že přes ten momentální nával něhy ti zapomenu, jak jsi mi, coby prcek, řekl, že jsem strašná Herodeska!
Jsem ráda, že jsi překonal svůj počáteční nešťastný postoj ke klavíru. Víš, že o tobě paní učitelka řekla, že jsi výjimečně nadprůměrný? Prý po strejdovi, kterého taky učila. Ale prosím, buď po něm jenom v tom hraní, ano? Tu trávu hulit nemusíš...:)

Děkuji ti, jak jsi přijal, i přes ten skoro sedmiletý věkový rozdíl, Matýska. Vyplatilo se kárat babičky, aby do tebe přestaly hučet, abys ho pohladil, pochoval. K ničemu jsem tě nenutila, věděla jsem, že se ho bojíš dotknout, protože je tak malý. Chvíli ti to trvalo, ale nakonec jste si k sobě cestu našli a když jsi mu poprvé dal do pusy dudlík, bylo vyhráno. Teď je z vás nerozlučná dvojka. Když se na sebe chechtáte a děláte na sebe opičky a já se na vás zlobím, ať už toho konečně necháte, nebo se z vás zblázním, pokaždé mi odpovíš "Maminko, ale my se přece tááák milujem!". A chechtáte se ještě víc a váš zvonivý smích je jako balzám na uši. I na duši :). V tu chvíli není na světě šťastnější mámy.

Tobě, Matýsku...

...děkuji za to, že vůbec jsi, protože tvoje narození je neuvěřitelnou shodou okolností a náhod, které jenom dokazují, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tohle rád říká tvůj táta a asi na tom něco bude. Už když jsi byl v bříšku jsem věděla, že budeš živel. Tvoje kopy a háky do žeber byly hodně zákeřné, chápu, že se ti tam nelíbilo a stejně, jako ty, jsem se těšila, až konečně vylezeš :). Jsi úplně jiný, než Míša a pro mě je tvoje povaha něco tak nového. Jsem zvědavá, s čím na mě ještě vyrukuješ.

Děkuji ti za tvojí první pusu, kterou jsi mi lípnul tento týden. Otevřel jsi papulu dokořán a přicucnul ji ke mně jako pijavice. Velmi osobitý způsob, ale já v tom tu pusu poznala! Jo, a víš, že jsi hrozně roztomilej? Stačí, když tě v obchodě posadíme do košíku a lidi okolo jsou z tebe úplně odvařený. Myslím, že ty nejsi pro naše návštěvy dobrá antikoncepce. Doufám, že toho nebudeš v budoucnu zneužívat, vypadá to, že s bráchou dost hřešíte na vaše kukadla...

Miluji ty chvíle, kdy se na mě lepíte jako žvejkačka, vaše tulení, ňufání, muchlání a mazlení. I když je to se mnou i s váma někdy těžký, snažím se, aby jste byli šťastní a aby z vás vyrostli poctiví a slušní lidé. Snad jednou oceníte mou důslednost, i když teď pro ní asi nemáte pochopení a já jsem tak pasovaná na vrchní domácí prudičku :). Snad se, až trochu povyrostete, nebudete stydět za mámu, co s váma pařila Playstationa a co jednou za čtrnáct dní v sobotu nevařila a objednávala k obědu pizzu.

Díky vám za to, že jste.
Vaše máma

Hra na zírání


Náplní mého života byl odjakživa humor, k němu se postupem času přidávaly další položky, které nahrazovaly již ty neaktuální. Moje momentální životní etapa je vyplněna rodinou. Tvořením. A pusou od ucha k uchu. Užívám si každou chvilku, v níž se prolíná kombinace (někdy vážně smrtící) mých dětí, mé drahé polovičky a okamžiků, kdy by jste nejraději umřeli, jenom aby jste se už nemuseli smát...
Představuji vám jeden z klenotů dětské pokladnice...

Je to hra, o které jste jistojistě ještě nikdy neslyšeli. Jmenuje se "Na zírání" a je velmi jednoduchá. Protože ji vymyslel můj sedmiletý, budu se vám snažit přeložit jeho pravidla hry do jazyka dospělých...

Počet hráčů

Ke hře je zapotřebí alespoň dvou hráčů. Podmínkou je, že jeden z nich bude muž a druhý žena. Hru lze hrát i ve více hráčích, kupříkladu tři muži a jedna žena nebo tři ženy a jeden muž.

Průběh hry a pravidla:

Myslím, že nejlepší bude napsat to tak, jak na mně hru zkoušel syn, podporován mým manželem...

"Maminko, hezky se rovně postav."
"Ok, stojím."
"Tak, a teď se svlíkni do naha."
"Ty jsi se zbláznil, na to zapomeň!!"
"To ale porušuješ pravidla a nemůžeme hrát dál!"
Ukecala jsem to na to, že by mi byla zima a byla bych pak nemocná a nemohla vařit dobroty.
"Fajn, tak jako že jsem svlíknutá. Co dál?"
"Teď na tebe tatínek bude zírat."
"A?"
"A co se mu na tobě bude líbit, na to si může sáhnout."
"A dál?"
"Dál nic, to je konec..."
"No, a kdo vyhrál, když je to hra?"
"No nikdo..."

Marťani a uzený


Miliardářovy dětičky:
My chceme vidět hvězdičky!
My chceme je dost zblízka vidět
a ne ze Země na ně civět!
Za nima letět do vesmíru
a vidět černo černou díru,
objevit marťany zelený
(můžou bejt ale i červený),
co na hlavě tři oči mají
a divnou řečí povídají.
My chceme s nima kamarádit
a na planetě jejich řádit!

Jakpak že vzniklo to nadšení?
To v pondělí místo učení
před telinu se posadily,
na Star Trek oči přilepily,
do toho Trpaslík Červený
(jak tam snad všichni jsou zhulený)
a navrch ještě ta Akta X
(ten děsuplný ufoní mix)
pak ještě přišla Hvězdná brána,
zkáza mozku je dokonána...
Od té doby melou pořád svou:
My chcem a chcem letět raketou!

Tátovi už nervy rupaly,
jak děti pořád žbrblaly,
až povídá jejich maminka
(co do poledne hajinká):
Mně hodí se ta dovolená,
já jsem tak strašně unavená
z akcí, recepcí a večírků,
z hloupých krasavců a frajírků!
A tatínek nakonec svolil,
druhý den za raketu solil.
(pro neznalé - kupuje na netu
vyhlédnutou novou raketu)

Raketoplán, čtyři dny na to...
Děti řvou svoje: Mámo, táto!
Kdy poletí naše hvězdička,
co prý splní všechna přáníčka?
Jéé, jéé, támhle už jedna letí!
Kdepak, to je vesmírné smetí...
Ale tamto už to musí být!
Ne, ne, jen japonský satelit..
A tohle? Gumová palice,
ulétla z ISS stanice...
A támhleto, taky palice?
Ne, jen špionážní družice...

Řvou ti malí capouši český:
tady to vůbec není hezký!
My chceme zase zpátky dolů,
mezi to stádo hloupých volů,
s váma jeden nudou umírá!
Máma zaječí: Ááá, kýhovýra!
Tatínek: oko Všehomíra?
Ach ne, to je ta černá díra!
A tak tam plnou parou vlítli,
(děti najednou božsky ztichly)
potkali marťany zelený,
co milujou lidi. Uzený...

Dort - Král Jelimán


Dnes se u nás budou slavit narozeniny živitele rodiny a protože vím, jak moc miluje můj oříškový dort, nemohla jsem ho o něj připravit ani tentokrát, i když s těma malýma piraňama bylo vyrábění trochu víc na palici, než jindy. Jako letošní motiv jsem zvolila Krále Jelimána, protože od shlédnutí Madagaskaru ho má drahá polovička miluje. Tákže...

Představuji vám velkoúžasnolepého krále Jelimána, všech lemurů samozvaného pána a tak dále a tak dále, hurá lemra!


Edit: kdo neví, co je zač Jelimán, kliknout prosím ZDE :).

Temně-modré překvapení


"Pfff, pfff", zafouká mi něco do ucha.
V duchu se usměju, pootevřu jedno oko a čekám, co bude dál. Moje osmiměsíční dítko je vzhůru. Leží na bříšku, pase koníčky a samomluva pokračuje:
"Ťaťa, papa, kaka" - volně přeloženo: "Jako dobrý, vyspal jsem se dobře, mlíko taky nechci, toho mám plný břicho, jak jsem tě v noci šestkrát vzbudil a jsem docela spokojenej. Teda až na to, že nevím, jak to, že jsem v pokojíčku s mámou, když jsem usnul v ložnici s tátou." Překulí se na záda.
"Pfff, pfff" fouká si dál a tleská do toho potichu rukama. Pak sevře ručičku v pěst a pomalu, prstík za prstíkem, ji zase rozevírá. Tohle opakuje tak desetkrát, než ho to přestane bavit. Pořád dělám, že spím, vychutnávám si tu výjimečnou ranní chvilku, kdy nemusím vstávat. Moje bdělé šmírující oko zpozoruje, že se ke mně blíží ruka. "Plác!". To mělo být asi malá... Dělám, že nic. Za moment mi na nose přistane noha, "Plác, plác!" No tak jo, vyhrál jsi. Otevřu oči a povídám:
"Dobré ráno Matýsku, jak jsi se vyspal?"

Roztáhne pusinku do úsměvu. Pořád mi šmrdlá nohama přes obličej. "Plác!"
"Au, to bolí, musíš jemně, Matýsku!"
Bleskurychle otočí hlavu na druhou stranu a zaboří ji do polštáře. Tohle dělá vždycky, když se stydí.
"Já se na tebe nezlobím, ale musíš opatrně..."
Usměju se na něj. Okamžitě pookřeje, otočí se zpátky a na důkaz usmíření mi nabízí dudlík.
"Ne díky, ten je tvůj, jen si ho nech."
Nehodlá se s odmítnutím smířit a tak mi pro změnu začne hladit vlasy. Už takhle po ránu vypadám hrozně a teď... jako po zásahu elektrickým proudem...
"Matýsku, ještě chvíli se budeme rochnit, jo?"
Je milej, dává mi chvilku. Přitulí se ke své látkové plence a když už má dost, dostrká mi její druhou polovinu pod nos, ať se pomazlím taky. Když usoudí, že to stačí, připlazí se co nejblíže ke mně, přitiskne svojí tvář k mojí a natahuje ručičky. Tak teď už je s teplem pod peřinou definitivní konec. Beru ho do náručí a nestačím se divit. Ty jeho oči! Místo obvyklé světle modré barvy jsou temně modré a v kombinaci s černou a s odlesky denního světla vypadají jako obloha za jasné noci. Je to jasný, Matěj má oči po mně, taky se mu mění podle počasí. Hlavně si nezapomenout deštník, tmavě modrá říká, že bude pršet...

Hadi v kuchyni, auto v lednici


Už dva týdny je prvňák doma a doléčuje se z angíny. Docela dobře mu hrabe, protože venku nebyl ani nepamatuju, a tak mi doma pořád dokolečka zní:

"Dědečku, dědečku, kóóóledááá,
dejte mi voříšek, nééébo dvááá.
Nedáte-li voříšek, provrtám vám kožíšek,
dědečku, dědečku, kóóóledááá..."

A když to není tohle, tak mi na všechno odpovídá "Áno, milá Jáno".
Včera přišel z koupelny a že prý tam jsou "nějaký hmyzáci, co strašně rychle jezdí ťap ťap ťap ťap tam a pak zase ťap ťap ťap ťap sem". V zájmu dobrého duševního zdraví  mírumilovných jedinců nebudu popisovat, jak rybenky dopadly. On se asi vážně zcvoknul, normálně by přilítnul a ječel strachy jako hysterka...
A dneska přišel s tím, "co jako dělaj v kuchyni ti dva hadi".
"Ježíši, jaký hadi??" a v duchu hledám něco, čím je chytit a lituju, že jsem nečetla žádnou příručku, jak se takoví hadi chytají.
"No přece na tom plechu" a tlemí se u toho jako blázen.
"To je štrůdl! Padej!"
A když otevřu lednici, najdu tam jeho autíčko, co mění v teple barvu na žlutou a když se dá do lednice, zčervená.


Já už nemůžu. Hrabe mi taky. Když mi něco chce říct a je to evidentní kravina, zacpu si uši  a přidám "bla bla bla bla bla". A když začne zpívat "Dědečku, dědečku, kóóóledááá", začnu:

"Dědečku dědečku kóóóledááá,
dejte mi bonbónek, nééébóóó dvááá,
nedáte-li bonbónek, přiletí k vám ufounek,
dědečku, dědečku, kóóóledááá...

Bože, dej mi přežít ještě tenhle týden!