Od doby covidové, kdy jsem v naší domácnosti zažila distanční pitvu žížaly a včely, kdy se ze mě stala zkušená pěstitelka plísní, a kdy jsem z žížalího miminka vychovala hada Bořka, jsem byla přesvědčená, že mě v našem školství nemůže už vůbec nic překvapit. Ale jak říká moje maminka, myslet znamená h...o vědět, a tak i tentokrát jsem byla za svou naivitu řádně vyškolená. Koncem března totiž dostaly děti za domácí úkol vyrobit herbář, termín odevzdání - druhá polovina května. Po prvotním uchechtnutí, že to je asi blížící se apríl, mě smích přešel, protože paní učitelka to myslela smrtelně vážně. Pobavení vystřídalo zděšení a konstatování, že paní učitelka přírodopisu je asi z jiné dimenze a do té naší si skrz časoprostorovou trhlinu odskakuje učit. Jinak si nedovedu představit, jak může někdo chtít po dětech z JABLONCE, kde, i přes globální oteplování, v dubnu (a leckdy i v květnu) běžně mrzne a sněží, herbář. A to ne jen tak ledajaký, do kterého by si děti nasbíraly kvítka dle své volby, položky do toho našeho jsou předem dané - čeledí počínaje a konkrétní rostlinou konče. Zděšení vystřídala panika, neboť ještě v polovině dubna nebyl na jabloneckých loukách ani kvítek. Při mých výpočtech, kdy se rostlinky suší minimálně čtyři týdny, mi vycházelo, že herbář nemůžeme odevzdat v termínu ani omylem, ledaže bych si zaletěla na otočku do teplých krajin a vyplenila louky tam.
Příroda ale zřejmě vycítila mé zoufalství, rozhodla se být k mým nervům přívětivá, a tak její teplo způsobilo, že se už počátkem května většina rostlinek lisovala mezi mými Berními rulami. Jedna rostlina ze seznamu, bršlice kozí noha (ano, to myslím vážně), nám ale stále chyběla, a to i přes to, že jsme si mohli nohy uchodit, venku byli chvílemi víc než doma a při každé vhodné příležitosti sešli z cesty, abychom ryli nosem v trávě. Poslední sejití z cesty na písčitou pěšinku rozdělující dvě luční plochy se nám ale obzvláště nepovedlo. Stručná verze - Matěj - koloběžka - vymletá díra po dešti - neviditelný kámen - dvě a půl hodiny na chirurgii - prasklina v lokti - dlaha - prasklá dlaha - sádra na celou ruku - do pr....! Po vzájemném obviňování, jestli za to můžu já, že jsme sešli z normální cesty, nebo Matěj, že neviděl ten kámen, jsme se nakonec na viníkovi jednohlasně shodli. Je jím paní učitelka a její podělanej herbář! Tedy, my to řekli jinak, ale myslím, že těch naznačených vulgarit už tu bylo pro dnešek dost :).
