Janinka a UFO

To vám takhle jednou jedu poprvé v životě na prodloužený víkend. Bez dětí, jen s polovičákem. Jako spolujezdec si užívám výhledu na oblohu, kolony, stromy, dementní řidiče ignorující zipování, hejno čápů šikující se k odletu a další nekonečné kolony.

Když v tom moje mozkovna zbystří, protože v těch překrásných mracích je něco, co tam nepatří. Mé svěží a energií nabité šedé buňky se rozjely na plné obrátky, aby rozluštily, co že to tam takhle odpoledne nad dálnicí poletuje. A co vy, víte?

Hádejte, tipujte, pějte ódy, co je to? :)

Babička na zabití

A zase ta babička...

Ale co se divím, už jsem si měla dávno zvyknout, že všechny důležité informace pečlivě ukrývá a ventiluje jen ty bezvýznamné tak, aby zakamuflovala ty podstatné. Někdy si říkám, že musím být úplně blbá, protože jak jinak mi mohlo uniknout, že je téměř slepá? Nepořádek v bytě a několik centimetrů tlusté krajíce chleba jsem si chybně přiřadila ke stáří a nemotorným rukám, mohutně podporována babiččiným tvrzením, že už jí fakt to uklízení nebaví. Ale jedno se jí musí přiznat, ty její kamufláže, to je něco, ta být špiónkou nebo zločincem, byla by na ní radost pohledět!

Ještě, že si tuhle tajnůstku nenechala tak úplně pro sebe a byla odeslána lékařkou na oční, kde už to šlo jako po másle. Po třech týdnech má za sebou dvě operace šedého zákalu na obou očích, vidí jasně barvy a tvary a achá u toho jako malé děcko, protože se konečně může dívat na televizi a ví, co v ní dávají a co tam těmi malými písmenky dole píšou. A já achám s ní, byť jsem maloučko nakrklá, páč ona, na rozdíl ode mě, ta písmenka přečte bez brýlí. Ke svým 88 narozeninám si tak nadělila nová očka a já doufám, že si náš barevný narozeninový dárek patřičně vychutná :).

Dort Mimoň

...aneb patálie s barvením.

Na jaře za mnou prvorozený přišel s tím, jestli vím, že v těch lentilkách, co jsou přibaleny k jogurtu Kostíci, jsou broučci. Už jsem se skoro chystala jogurty vracet s tím, jak je možné, že jsou v jogurtech brouci, když mě můj inteligentní syn poučil, že ti broučci tam jsou úmyslně rozemletí a použití jako červené barvivo známé jako karmín nebo košenila. Jeden by řekl, že když je barvivo z broučků, je přírodního původu a tedy zdraví neškodné. Omyl, je stejně škodlivé, jako některá chemická barviva a výrobci ho cpou téměř všem (od kojenců počínaje) a všude, velice často ho najdete v jogurtech, cukrovinkách, paštikách, salátech (ach, moje oblíbená topinková pomazánka!) a uzeninách, zmrzlinách či nápojích.

Poté se mi od mého dítěte dostalo přednášky, byla mi do mobilu nainstalována aplikace s "éčky" a byla odstartována éra "stop nebezpečným látkám a azobarvivům zvlášť". Doma byla provedena čistka a do koše letěla prakticky celá vykoledovaná velikonoční výslužka a co mě mrzelo ze všeho nejvíc, také gelové barvy na potahovou hmotu, kterou zdobím dorty. Všechny obsahovaly ona zmíněná azobarviva, která jsou v USA zakázaná a v ČR byla, před vstupem do EU, zakázaná také. A u kterých bylo při dlouhodobých studiích prokázáno, že kromě toho, že jsou extrémně škodlivá, některá z nich zvyšují výskyt nádorů.

Byla jsem zoufalá, protože dortíkopatlání byla jedna z mých tvořících lásek, které jsem se nemohla jen tak vzdát. A tak jsem pátrala, až jsem objevila "zdravé" gelové barvy, které se však u nás téměř nedají sehnat a když už, o kompletní barevné řadě jsem si mohla nechat jen zdát. Nakonec se na mně usmálo štěstí v podobě sady práškových barev bez škodlivých látek, u kterých jsem neváhala ani minutu, neboť v celé republice se nacházely pouhé dva kousky těchto sad.

První barvení narozeninového dortu proběhlo téměř na jedničku, hmota byla barevně úžasná, ne tak sytá, jako u původních gelových barev, spíše pastelovější. Jednu vadu to však mělo - modrá barvila fialově. Což je v případě modrých montérek, které můj Mimoň nutně potřeboval, fatální nedostatek. Můj zoufalý výraz "Ježíši, co budu dělat!" nezmírnil ani panák vodky, zato ale zabodoval polovičák, který zmínil, že ve filmu neměl Mimoň jen montérky, ale i hnědý kožíšek. I když ten panák vodky je na výsledku dost vidět, radost byla i tak! :)

Dědeček a prase s modrou tužkou

Poslední měsíce jsem procházela pisatelskou i tvořící krizí (zní to lépe, než kdybych napsala, že jsem byla líná jako vandrákova veš v červenci), což se mi ale náramně hodilo, protože jsem se mohla s plnou vervou vrhnout do další etapy předkopátrání.

Tentokrát jsem si vzala na paškál rodové příjmení mého polovičáka, které jsem doposud zcela úmyslně zanedbávala, ačkoliv jsou téměř všechny matriky online přístupné. Jak říká můj drahý, k některým věcem zkrátka musíte dozrát, i když to někdy trvá roky (pravděpodobně se tím snaží omluvit ty podlahové lišty, o které jsme ve starém bytě v předsíni zakopávali pět let). Od pátrání v této linii mě odrazovalo nejen to, že jsem se musela ponořit do matrik psaných německy, ale také to, že se jedná o příjmení, které je v současné době jedno z nejrozšířenějších v zemi. Tyto dvě skutečnosti ale samy o sobě nejsou tak prudící jako to, že bych si všechny matriky k jejich studování musela stáhnout. A k tomu jsem se roky nemohla nakopnout, ačkoliv odrazový můstek k předkopátrání měl velice solidní základ.

No a jednoho letošního letního dne na mně ten můstek vypadl při úklidu skříňky s dokumenty. Vypracoval ho polovičákův dědeček ve svých 89 letech a jednalo se o základní rodokmen jejich rodu. Po přečtení věnování jsem pocítila, že nastal ten správný čas...