Ve čtvrtek jsem sezobla poslední prášek na migrénu a v pátek šla pro jistotu k neuroložce pro recept na další krabičky. Nebyla tam, je na mateřské dovolené a sestřička si vzala v pátek volno. Proč ne, každý si přeci potřebuje po čtyřech pracovních dnech, z nichž každý má tři hodiny, vysedávání v ordinaci a předepsání pěti receptů, v pátek odpočinout. A že jsem se tam vláčela s kočárkem v mrazu? Za to si můžu sama, jsem blbá, měla jsem si tam zavolat. Jenom doufám, že další migréna přijde tak, jak má ve zvyku, až za 14 dní. Jedu rychle domů, nechci nechávat svého nemocného prvňáčka dlouho samotného. Otevírám dveře, menšího vybalím z kočárku a tiším jeho srdceryvný řev způsobený růstem zoubků. Většímu měřím teplotu, nějak se mi nezdá. Má skoro 39. A mě začíná bolet hlava...
Pane Bože, ať jsou to jenom dozvuky, ať to není to, co si myslím, že to je... Hlava bolet nepřestává, večer už nemůžu, nezvládám vůbec nic. Těším se na noc, hlava mě ve spánku skoro nikdy nebolela. Jenže toho moc nenaspím, pořád je tu horečka staršího a zuby mladšího a tak je to ještě horší, než ve dne.
Celou sobotu zvracím naprázdno, nemohu pozřít ani sousto. Jdu se osprchovat a pouštím na hlavu tak horkou vodu, jak jen to jde. Skvělé, na chvíli jsem přehlušila bolest hlavy jinou bolestí. Jenže ve vaně nemůžu sedět donekonečna a navíc hrozí, že brzy skončím na popáleninovém centru. Hlava bolí tak, jako kdyby mi jí okopávala fotbalová jedenáctka. Pěstmi do ní buším, bolest se nedá vydržet, moje porody byly proti tomuhle máslíčko. A že sakra bolely. V neidentifikovatelné poloze sedím-ležím na židli u jídelního stolu s obličejem přilepeným na jeho skleněné desce.
"Já chci umřít..."
"A jak by sis to představovala?" odvětí manžel.
"Že bys mi uříznul hlavu a zítra, až bude po všem, mi jí zase přišil."
"Ha ha ha, což o to, vymyšlený to máš dobře. Akorát by mi asi neprošlo, když bych policajtům na otázku "Proč jste manželce hlavu uřízl a pak jí zase přišil?" odpověděl "No, ona to tak chtěla...".
V duchu se sama sebe ptám, jak jsem sakra mohla tohle vydržet bez léků patnáct let, šest dní v měsíci? Asi to tenkrát bolelo méně, jinak si to vážně nedokážu vysvětlit. Noc je stejná, jako ta předešlá, od nedělního rána téměř nepřetržitě objímám záchodovou mísu. Už jsme skoro kamarádky. Ještě, že se manžel o děti postará, uvaří, nakrmí, vykoupe, utře nudle u nosu, přebalí. Já nedělám kromě kojení a uspávání nic, nemůžu, jen ležím. Na to nejsem zvyklá a je mi z toho zatraceně blbě. A aby toho nebylo málo, přidaly se vidiny. Vidím sama sebe, jak otvírám okno a skáču a je mi konečně dobře. Nevadí mi, že mám hlavu na maděru, hlavně, že už nebolí. Vidina se mi prolíná s rozhovorem s lékařkou:
"Tak, paní Procházková, a teď mi povězte, jak byste na stupnici od jedné do deseti označila svojí bolest při migréně?"
"Já nevím, deset?"
"Ještě jednou, berte to tak, že deset je, že byste se byla schopná kvůli bolesti i zabít."
"Hmmm, tak devět..."
Paráda, tak už jsem se dostala do fáze desítky... Blbost, nechci se zabít, pořád jsem na devítce, jenom mám z té příšerné bolesti halucinace. Už jsem to vydržela dva dny, vydržím to i ten třetí. Odpoledne je mi mnohem lépe, bolest hlavy pomalu mizí a začínám mít hrozný hlad. Během tří hodin spořádám dva kousky pizzy, tři řízky, jogurt, jogurtové mléko, dva pomeranče, tři strašně zdravé čokoládové rýžové chlebíčky a půl tabulky bílé čokolády. Za tři dny jsem zhubla dvě kila. Manžel mi už neříká "ty moje modelko", ale "ty moje anorektická modelko".
V neděli večer, když nemůžu spát, si přísahám, že si udělám svojí Kápézetku (pro mladší ročníky "krabičku poslední záchrany") čítající dvě krabičky toho sajrajtu na migrénu. A modlím se, aby do dvaceti let někdo vymyslel lék nový, protože tenhle kvůli jeho vedlejším účinkům budu moci brát jen do padesáti. A jestli nevymyslí, tak pak si ale vážně můžu jít hodit mašli.
